Znetvořený osudem [CZ Adommy FF]

Kapitola 27. - Určitě jen shoda jmen

Ahojte! :D Zase jsem se do toho psaní dostala, tak snad už to nebude takový bullshit. ;D Přeji příjemné počtení. :)
Ps.: Přesouváme se do doby, kdy je Adamovi 17 a Tommymu skoro 19. :D

Adam

„Jsi si jistý? Nechceš se na to přeci jen vykašlat?" zeptal se mě trenér. Propaloval mě otcovským pohledem. Chápal jsem, že má strach, ale já jsem si byl svým tělem jistý.

„Jo. Na sto metrů jsem vyhrál zlato, tak proč si to nezopakovat i na těch dvěstě? Ani nevíš, jak mě baví pozorovat jejich pohledy, když jim nováček natrhne prdel," zasmál jsem se. Trenér nad mou paličatostí jen pokroutil hlavou.

„Doufám, že víš, co děláš. Jestli se ti něco stane, tvoje máma mě zabije," uchechtl se, ale jeho hlas byl vážný.

„Neboj, budu v pořádku, jenom o jeden kov těžší," usmál jsem se na něj sebevědomě.

„Hraješ si s ohněm, Adame," připomenul mi. Dělal to často, měl to ve zvyku. Rád mě poučoval a já si jeho rady vždy bral k srdci, proto jsem byl taky teď tady. Na Olympijských hrách.
„To já rád," ujistil jsem ho, že se mnou nehne. Nenaviklá mě, abych si to rozmyslel. Abych zahodil tu šanci. Buď všechno nebo nic. To bylo moje životní heslo. Nic jsem nedokázal dělat napůl. Pokud jsem se něčemu věnoval, dělal jsem to se stoprocentním nasazením. Když jsem do toho nedokázal vložit maximum, bylo lepší toho nechat a posunout se dál.

Plavání jsem věnoval maximum. Miloval jsem to. Víc už jsem miloval snad jen svou rodinu. Byla to moje vášeň i skáza. Lidé toto většinou říkali ve spojitosti s osobami, já však nikoho takového nepotřeboval, jen by mě brzdil v kariéře. Na co mít přítele, když můžu mít plavání, že? To mi alespoň nemohlo ublížit, tedy po psychické stránce. Po fyzické tu byla vždy možnost, že se něco posere a já se utopím. Ale byla to celkem přijatelná smrt. Alespoň bych zemřel při něčem, co dělám rád.

Osprchoval jsem se, abych ze sebe smyl všechen ten chlor a ostatní chemikálie. Toto byl můj poslední trénink před zítřejším závodem. I když jsem se snažil před všemi tvářit v pohodě, byl jsem hodně nervózní. Dneska už mě čekal jen spánek a poslouchání hudby pro koncentraci. Nesměl jsem se zbytečně ničím rozptylovat, musel jsem se soustředit pouze na svůj výkon.

Cestou do hotelu jsem myslel na to, jak moc se ve vodě cítím volný. Jak se celý uvolňuji. Můžu tam být sám sebou. Nemusím se zabývat hloupostmi. Voda mi dává svobodu.

K večeři jsem si dal suchary namazané taveným sýrem. Nechtěl jsem si moc zatěžovat žaludek, aby mi nebylo nevolno nebo těžko. Příjemně uvolněný jsem si lehl do postele a usnul.

+++

Tommy

Táta zbožňoval sporty, proto mě i s Colinem vytáhl na Olympijádu. Díky bohu jsme tu nemuseli být hned od začátku, ale přijeli jsme až dnes. Můj přítel se zvědavě rozhlížel po hale. Byla tu spousta lidí. A hluku. Neměl jsem rád takováto prostředí, ale chtěl jsem taťkovi udělat radost a zase s ním strávit trochu času. Navíc když se nechala ukecat mamka, která sporty nesnášela a nudila se u nich, bylo mi blbé odmítnout. Tak jsem tu teď seděl, držel svého přítele za ruku a snažil jsem se nevnímat okolní svět.

„Včera jsme získali zlato v plavání na sto metrů. Ten kluk byl hodně rychlej a šikovnej. Věřil bys tomu, že mu je pouhých sedmnáct?" básnil otec. Vnímal jsem ho jen napůl. Moc mě to nezajímalo.

„To je fajn. Asi ho to baví a hodně na sobě pracuje," odpověděl jsem. Bylo mi blbé ho ignorovat. Nechtěl jsem mu kazit dobrou náladu a to zapálení, jakým vše podával. Byl jako malé dítě na Vánoce. V očích mu poskakovaly jiskřičky, obličej mu celý zářil a on byl šťastný. Takového jsem ho už dlouho nezažil.

„Co kdybychom se vsadili?" navrhl Colin. To mi ještě scházelo.

„Skvělý nápad, mladý muži. A o co?" zajímal se můj otec ihned s nadšením. Povzdechl jsem si. Tohle bude ještě dlouhý den.

„Hmm, co třeba o třista dolarů?" navrhl můj blondýnek. Byl tak moc soutěživý. Ale uměl prohrávat.

„Slyšel jsem pětset?" zasmál se otec. Protočil jsem očima. Jako malé děti.

„Ujednáno," souhlasil Colin.

„A co ty, synu? Přidáš se? Aby to bylo zábavnější?" vrhnul na mě můj stvořitel psí pohled. Nezbývalo mi nic jiného než přikývnout. Stejně by mi jinak nedal pokoj a přemlouval mě.

„Já si beru našeho amerického vítěze. Zbývá vám Austrálie, Japonsko, Velká Británie, Maďarsko, Brazílie a Kanada," vyjmenoval. Pozvedl jsem obočí. Asi bylo stejně jedno, na koho přihodím. Nejspíš prohraju.

„Co si vezmeš, lásko?" obrátil jsem se na Colina. Ten na mě upíral svá zelená kukadla a přemýšlel.

„Tak třeba to Japonsko," odpověděl.

„Dobře. Já si beru Austrálii. Mami, přidáš se taky?" naklonil jsem se trochu dopředu, abych na ni viděl. Její nezaujatý pohled říkal vše.

„Jsem dáma. Sázky jsou pro barbary," odfrkla si. Čekal jsem něco podobného. Nějakou chvíli trvalo, než začali plavci nastupovat. Nijak jsem jim nevěnoval pozornost. Svůj pohled jsem upíral do mobilu, kde jsem na burze sledoval, o kolik stoupají akcie. Otec už mě zasvětil do tajů své firmy. A jelikož jsem měl tento rok po maturitě, plně jsem mu před vysokou pomáhal s firmou, když jsem teď nebyl ve škole.

„Za USA nastupuje mistr světa na 100 metrů, Adam Lambert," zahlásil mužský hlas a já skoro přestal dýchat. To nebylo možné. To určitě nebyl on. Musela to být jen shoda jmen. Zvedl jsem pohled k bazénu, kde právě nastupoval na svou pozici. Měl na sobě modré tepláky, tenkou modrou mikinu s kapucou na hlavě. Na uších měl sluchátka, snažil se nevnímat okolí. Skoro bych ho nepoznal, vypadal jinak, změnil se. Měl tvrdší rysy ve tváři, zmužněl, ale byl to stále on.
Začínal jsem litovat, že si otec vybíral jako první a já si nemohl vsadit na Ameriku.