Znetvořený osudem [CZ Adommy FF]

Kapitola 31. - I was drunk because of you

Ahojte, moji milí. :D Jak se máte? Mám pro vás dobrou zprávu: Jestli se nic nepodělá, budu přidávat každý týden jeden díl minimálně (většinou v sobotu). ;) Za stvoření tohoto dílu děkuji písni Rise podané kapelou Fame on fire. :33 Máte ji v médiích. ;)
K dnešní kapitole mám pro vás dva citáty, které ji skvěle vystihují:

Chápat lidi a odpouštět jim, na to je třeba charakter a sebeovládání. - Andrew Carnegie

Kdo neumí odpouštět, boří most, který sám bude muset přejít, neboť každý člověk potřebuje odpuštění. - Frank Herbert

Dnes se ukáže, který z nich je charakter a dokáže odpouštět. ;) A změnil se opravdu Tommy? Nebo jen lidé v jeho okolí?
Přeji příjemné počteníčko a moc děkuji za 4k přečtení, vaše podpora je neskutečná. :333 Za každou odezvu budu ráda. :D

Tommy

Celý týden stál za nic. Nejdřív bylo zkouškové období, kdy jsem byl ze všeho toho učení velice vystresovaný a unavený. Ve čtvrtek mě dorazil Colin, když mi potvrdil moje doměnky o tom, že mi zahýbá. Pohádali jsme se, já na něj zoufale křičel a on mi vyčítal, že jsem se strašně změnil. Po této ostré výměně názorů jsme se shodli na druhé šanci, oba jsme však věděli jedno, už to nebude nikdy jako dřív, spíš jenom horší. Navíc jsme to oba udělali hlavně kvůli rodinným firmám, bylo by totiž hloupé ztratit jednoho z hlavních obchodních partnerů.

Do toho všeho jsem byl s Colinem pozvaný na tátův večírek, který se konal právě dnes večer. Absolutně se mi tam nechtělo, spousta lidí, kteří se mi snažili lézt do zadku. Najednou se mé osoby neštítili, vypadal jsem teď totiž jako z reklamy na spodní prádlo, žadná zjizvená tvář. Přišlo mi to směšné, nechápal jsem je. To je vzhled v dnešním světě tak důležitý? Nejspíš ano, vlastně hlavně proto jsem šel na operaci. Abych si získal obdiv a respekt. Co jsem z toho nyní měl? Obdiv a respekt, nic víc. Cítil jsem se teď šťastnější? Ne. Bylo to horší a horší. S uhlazeným vzhledem jsem to ale mohl schovávat za hrané sebevědomí, zlaté pozlátko, díky němuž se vše tvářilo perfektní a dokonalé. Zdání však mnohdy klamalo, jako v tomto případě. Připadal jsem si, jako bych žil již několik měsíců v mlžném oparu, který strašně zkresloval a zahaloval to, co bylo skryto za ním. Zoufalství, frustrace, deprese, smutek, zlomenost, nespokojenost, zhnusení a i samotná pravda. Byl jsem na tom psychicky snad ještě hůř než předtím. Možná měl Colin pravdu, ta operace byla chyba a já se opravdu změnil. Ale bylo to opravdu tím chirurgickým zákrokem? Bylo to vůbec mnou?

Vstoupil jsem s Colinem zavěšeným do mého rámě do sálu v otcově vile. S mým doprovodem jsem však setrval sotva půl hodiny, pak se naše kroky rozešly. On se zapletl do davu a já si šel pro svou dávku alkoholu, potřeboval jsem uvolnění, přičemž jsem vyhlížel svého věrného, nejlepšího přítele. Za tu dobu jsem toho stihl vypít a vidět poměrně dost. Mého přítele mi vesele nabaloval nějaký ulízaný frajer. Alkohol ve mě vyvolal vlnu zlosti, měl jsem chuť dát tomu floutkovi po hubě, ale udržel jsem se. Jakmile jsem však zjistil, čí je to plus jedna, všechno mi začalo dávat smysl.

Ten zrádce se mi opřel o rameno, tvářil se jakoby nic. V tu chvíli jsem se musel opravdu držet, abych jednu neubalil jemu. Netušil jsem, proč mi všichni lžou, podvádí mě a dělají ze mě toho špatného.

Myslel jsem si, že když vyjdeme na vzduch a já se Adamovi vyzpovídám, vychladnu a bude mi líp. Nic tomu podobného se nestalo, já byl stále naštvanější. Černovlásek nakonec skončil přitisknutý k zíďce, vystrašený, bezmocný a zoufalý. Asi si myslel, že mu něco udělám, tedy něco horšího, než byly výčitky, nadávky a drsné líbání. Dal jsem mu, co celou dobu chtěl. Sebe. Ale nikdy bych mu fyzicky neublížil, neuhodil ho, i když by si to zasloužil. Jen jsem mu dal lekci. Přehnal to. Stejně jako já. Byli jsme si kvit.