Znetvořený osudem [CZ Adommy FF]

Kapitola 35. - Vždy to bolí

Ahojte. :D Máme tady předposlední díl. Do středy vyjde poslední kapitola a i epilog. A já bych potřebovala vědět, kdy si chcete odhlasovat povídku, která bude následovat. Máte tyto možnosti:
a) Dnes
b) zítra
c) po epilogu
d) mám následníka vybrat sama
Napište mi svou odpoveď do komentářů, ráda bych to měla uzavřené. ;) Přeji příjemné počteníčko. :D

Adam (19)

Už to byly celé dva podělané roky, kdy jsem se k vodě bez dozoru skoro ani nepřiblížil. Kvůli té nemoci jsem se musel dost omezovat, nemohl jsem pít, dívat se filmy se světelnými efekty, nemohl jsem řídit auto. Byl jsem tolik svázaný. Všechno to ve mně vřelo, zoufalství mě obklopovalo čím dál víc, měl jsem pocit, že se zblázním. Tak moc jsem se chtěl odreagovat, ale nemohl jsem. Deprese se ve mně kupila víc a víc, jen jsem čekal, kdy se ta pomyslná brána, která mě dělila od temnoty, otevře, vše se na mě sesype a já se zhroutím.

S Tommym jsem o tom nikdy nemluvil, nechtěl jsem ho zatěžovat, už takhle měl dost starostí. Tolik jsem se uzavřel do sebe, že jsem nikomu nedovolil nahlédnout pod povrch. Měl jsem existenční krizi, nechtěl jsem nic dělat, neměl jsem chuť do života. Dojem, že se neustále plácám na jednom místě, nikam se neposouvám, mě zabíjel. Samota, kterou jsem cítil, mě zabíjela. A já jsem jen mlčel, neprotestoval jsem, ta bolest mi až moc vyhovovala. Bylo jednodušší se nechat zabít něž bojovat.

Tolik mi chyběl táta, s myšlenkami na něj po mě můj konec natahoval pařáty ještě důrazněji a sebevědoměji, držel mě pevně ve svých spárech, nehodlal mě pustit. Již nebylo úniku. Zkáza mě vítala s otevřenou náručí jako ztraceného syna a já jen klidně padal, s čistou hlavou a chladným srdcem. Hladina přikryla moje oddané tělo a já pomalu klesal ke dnu.

+++

Adam (21)

Vyhoupnul jsem se na okraj bazénu a vzal si od trenéra osušku. Spokojeně se usmíval a pokyvoval uznale hlavou.

„Skvěle, Adame, když to půjde takhle dál, tak to mistrovství vyhrajeme a olympiádu vezmeme útokem. Jsi ve velice dobré kondici a jeden z mých nejlepších plavců, pokud nepolevíš, bude tvůj návrat více než velkolepý," chválil mě. Měl jsem ze sebe radost, tak tvrdě jsem na sobě dřel, abych se dostal zpět do kondice. Obětoval jsem tomu tolik času a přemlouvání lékařů, že teď bylo nemožné se toho snu vzdát.

Tommy na mě už netrpělivě čekal v autě, spěchal zase na nějakou schůzku. Chápal jsem, že teď nemá moc času, protože pracoval, dodělával vysokou, bylo toho na něj moc. Někdy mi nevěnoval moc pozornosti, což mě mrzelo, ale akceptoval jsem to. Sám jsem totiž nevěděl, kam dřív skočit.

Nastoupil jsem do auta, věci si hodil na zadní sedačky. Tommy jen nevrle zabručel pozdrav a ihned nastartoval. Žádné hezké oslovení, polibek na přivítanou. Byla pro něj důležitější silnice před ním než já.

„Jak jsi se měl?" pokusil jsem se o konverzaci.
„Jak asi, pracovně. Celý den něco zařizuju a teď kvůli tobě ještě meškám," řekl. Protočil jsem oči, neměl jsem náladu na jeho blbé kecy. On nechtěl, abych zase plaval, prý se o mě bál, mně to však spíš přišlo, že ho obtěžuje mě vyzvedávat z tréninků.

„Promiň, že vůbec žiju. Kdybych dýchal moc nahlas, tak se nezapomeň ozvat," odsekl jsem kousavě. Hlavu jsem si opřel o chladné okýnko, zavřel jsem oči a modlil se, abych už mohl vystoupit.

Na moji narážku nijak nereagoval, stále se díval před sebe, přičemž mou osobu ignoroval. Zbytek cesty mezi námi panovalo hrobové ticho. Zastavil třešně před naším domem.

„Promiň, nechtěl jsem být hnusný," omluvil se, načež se mi snažil dát pusu. Já jsem ovšem uhnul a co nejrychleji se dostal z vozu ven, načež jsem za sebou nezapomněl afektovaně bouchnout dveřmi.
Ještě jsem zaznamenal bouchnutí do volantu a pár nadávek k tomu.

+++

Adam (22)

„Jsem na tebe tak hrdý, lásko," přivinul si mě do náruče. Byl jsem ještě stále v šoku. Byl jsem stříbrný na mistrovství světa. Nikdo nepočítal s tím, že obsadím jednu z prvních příček. Nemohl jsem tomu uvěřit. Dokázal jsem jen vnímat Tommyho hřejivou náruč, láskyplné polibky, které mi věnoval a vůni jeho kolínské, jež jsem na něm tolik zbožňoval. Připadal jsem si po dlouhé době opět šťastný.

+++

Adam (23)

„Co ti je? Proč se mnou nemluvíš? Co jsem zas udělal špatně?" chrlil na mě jednu otázku za druhou. Neodpovídal jsem, už jsem toho měl dost.

„Adame, mluv se mnou!" naléhal. Prudce jsem se otočil od kuchyňské linky.

„A co chceš slyšet? Stejně se budeš zase jen vymlouvat a nebudeš náš problém řešit. Jako vždy. Náš vztah nefunguje a ty se s tím nesnažíš něco dělat. Jen přihlížíš a doufáš, že se to změní. Ale ono se to nezlepší, Thomasi!" vyjel jsem na něj. Chtělo se mi brečet, křičet, byl jsem vyčerpaný. Toto nikam nevedlo a on to věděl. Jen na mě zíral a mlčel.

„Ale já se snažím," protestoval. Řekl to tak nejistě, že tomu snad ani sám nevěřil.

„Vážně? Mám brát snad jako snahu to, že jsi stále dýl v práci, nebo jsi zavřený celý den v pracovně? Vidíme se tak málo, ale tobě to nejspíš vyhovuje. Někdy si říkám, jestli náš vztah neprotahujeme už jen ze zvyku protože jinak za poslední měsíce nevidím důvod, proč bychom to jinak protahovali," zklidnil jsem svůj hlas a snažil se zhluboka dýchat.

„Takže je konec?" díval se mi upřeně do očí a já v těch jeho karamelových viděl utrpení. To samé, které se odráželo v mých.
„Já nevím, Tommy," přiznal jsem, načež jsem odešel do naší ložnice.

+++

Tommy (25)

Zhroutil jsem se na židli v nemocniční chodbě. Adam mě konejšivě objímal a něco říkal mé matce. Slyšel jsem ji vzdáleně vzlykat, cítil jsem, že sedí vedle mě, ale nemohl jsem se na ni otočit. Vše bylo tak rozmazané, tak matoucí. Nic jsem nedokázal vnímat normálně.

„Je mi to tak líto, zlato," šeptal směrem ke mně. Jen jsem mu vzlykal do ramene, na víc jsem neměl sílu. Tohle byla rána. Další díra do mého srdce. To snad nestačilo, že jsem přišel o Nathana, to mi musel osud sebrat i otce? Co jsem komu udělal, že mě život tak trestal?  Nejspíš jsem mu nebyl dost dobrý a tak se rozhodl mě pomalu zničit.

+++

Adam (24)

Musel jsem z toho domu vypadnout, všechno se tam na mě sesypalo jako domeček z karet. Vím, že jsem na Tommyho neměl křičet, uvědomuju si, že jsem mu to neměl vyčítat, ale v tu chvíli jsem jinak nemohl. Byl to můj obranný mechanizmus, jak se vypořádat s nepěknou realitou. A Tommy to odnesl, i když za nic nemohl. Nebyla to jeho chyba.

Divil jsem se, že mi to nedošlo dřív než po přečtení toho policejního spisu. To tetování, popáleniny, všechno to dávalo dokonalý smysl.

Litoval jsem svého chování, TJ si to rozhodně nezasloužil, já jsem však potřeboval byt sám. Potřeboval jsem strávit fakt, že můj přítel žije jen díly smrti mého otce.

+++

Adam (25)

Láska. To slovo mělo tolik různých významů a přeci všechny znamenaly to samé. Souhru dvou duší. Těl. Oddanost a důvěru. To všechno jsem teď ve svém vztahu postrádal. Přišel čas na radikální řez. Rozhodl jsem se.

S cestovní taškou jsem vystoupal do svého bytu. Potřebovali jsme od sebe pauzu. Urovnat si myšlenky, přemýšlet o dalším kroku. Vzal jsem si jen to nejdůležitější, stále jsem doufal, že se ještě vrátím. Možná jsem o tom byl i přesvědčený. Nechtěl jsem to ukončit, bylo by to jako zahodit sedm let svého života. Navíc jsem ho stále miloval. Doufal jsem, že on to cítí stejně.

Láska prostě není nekdy taková, jak o ní sníme. Často bolí a ničí nás. Stejně jako vztahy. Přináší štěstí i utpení. Proto je někdy dobré vypnout a být sám, jen tak se dá předejít zešílení.