Znetvořený osudem [CZ Adommy FF]

Epilog - Znetvořený osudem

Vysoký muž okolo třiceti let oblečený do šedé košile a černých jeanů otevřel dvířka vedoucí na posvátnou půdu. Všude panovalo ticho, bylo slyšet jen šumění listů stromů, s nimiž si pohrával vítr. Dnes nebylo hezké počasí, stejně jako pokaždé, když sem přišel. Rukou si hrábl do vlasů, jakoby se je snažil zkrotit. V dlaních svíral černé pramínky a studánkově modrýma očima zkoumal okolí, přičemž se od vchodu nehnul ani o metr. Bylo to těžké, vždy bylo těžké sem jít, vůbec se k tomu odhodlat. Byla to moc citlivá situace, tohle místo na něj vždy dýchalo klidem, velice mrazivým klidem, a vyrovnaností. Vstoupil na místo věčného odpočinku, tam kde leží lidské schránky a duším tam nemůže již nic ublížit.

Několikrát zamrkal, jelikož cítil blížící se příchod slz. Konečně se odhodlal. Šel po úzké cestičce, míjel desítky hrobů, okolo nihž se nacházely většinou malé keříky, dokud se mu v zorném poli neobjevil velký mramorový náhrobek s pozlaceným písmem. Položil na chladnou kamennou desku kytici růží a v květináči zalil tmavě modré Lobelky. Přišly mu hezké, navíc se na hrob hodily. Zapálil svíčky, načež odstoupil pár kroků vzad, dlouze se díval před sebe. Přemýšlel.

Před ním byl hrob jeho milovaného otce. Toho tajnůstkáře, který byl pro něj samotného záhadou. Nikdy se s ničím nesvěřoval, byl velice uzavřený, neústupný, tvrdý, přesto však milující. Byl to ten nejlepší táta, jakého si mohl vůbec přát. Adoptoval ho, když mu bylo šest měsíců. Jeho dětství bylo krásné, cítil se milovaný a vždy si připadal jako biologický potomek.

Jeho otec byl zvláštní, za celou tu dobu si nenašel nikoho, s kým by žil. Vychovával ho sám, stal se dobrovolně svobodným otcem a tento status za svůj život nezměnil.

Když mu bylo osmnáct, začalo mu to připadat divné, když mu bylo dvacet pět, snažil se hledat odpověď, místo toho se však objevovala spousta dalších otázek a otazníků. Nevzdával to. V moment, kdy jeho milovanému otci diagnostikovali rakovinu, stejně jako předtím jeho dědečkovi, a dávali mu pouze dva roky života, cítil nátlak. Musel se to dozvědět před jeho odchodem na onen svět. Chtěl znát pravdu, celý jeho příběh, který nejspíš již pohltila minulost a on se neměl nikdy vrátit na povrch. Nedokázal se smířit s nevědomostí.

Teprve několik měsíců před smrtí našel černovlásek v jednom z neobydlených bytů, který měl zdědit na Floridě, hromadu krabic, v nichž se skrývalo ono tajemství.

Thomas Joseph Ratliff byl velice zlomený člověk, stal se uzavřenou chátrající truhlou plnou nevyřčených skutečností už ve svých pětatřiceti letech. A vše jen kvůli němu.
Jeho syn našel v zapomenutých bednách vzpomínky. Byly tam fotografie, nahrávky, dokumenty, snubní prsteny a jeden úmrtní list. Vše začalo zapadat do sebe.

Poté, co Tommy naposledy vydechl ve svých šedesáti devíti letech, nechal ho jeho potomek pohřbít k tomu neznámému muži do hrobky. Věděl, že by si to tak jeho otec přál, jen tady mohl najít zasloužený klid.

Stále však nechápal, proč mu o něm otec nikdy neřekl. Nejspíš to pro něj bylo moc choulostivé téma. Pamatoval si jen, že ho na tento hřbitov vzal pouze jednou, když mu bylo sedm let. Nikdy neviděl svého rodiče tak smutného a bolavého. Stále netušil, co za osobnost, charakter zde leží. Věděl však, že musel být velice vyjímečný, když mu jeho otec zůstal věrný i po smrti. Neznal toho člověka, ale cítil, jakoby to byl jeho druhý, zemřelý otec.

Rozhodl se dát jim soukromí a odejít. Hřbetem ruky si setřel několik zbloudilých slz, které k tomu všemu již neodmyslitelně patřily.

U vchodu na něj už netrpělivě čekal jeho mladší bratr, který na hřbitov nikdy nevstoupil, byl na to až moc citlivý. Celá situace s odchodem jejich otce ho ranila, i po těch třech letech s tím nebyl pořádně smířený. Přeci jen byl o devět let mladší, nevybouřený. Teď mu otce tak trochu nahrazoval on. Musel, jeho bráška byl stále ještě dítě.

Černovlasý Adam Eber Ratliff se spolu se sým blonďatým bratrem Nathanem Ronaldem Ratliffem vydali k autu, aby odjeli z tohoto místa a za sebou nechali znovu probuzenou bolest. Tu však překrývaly krásné vzpomínky, které vždy dokázaly tu ztrátu překrýt.

Smrt blízké osoby je opravdu bolestivá a v srdci po ní zůstává nezaplněná díra. Je to však součást života a člověk se s ní musí smířit, ať chce nebo ne. Jinak je on ta jediná osoba, která žije stále v minulosti a utápí se v nesmyslném žalu. Stejně jako Thomas Joseph Ratliff, jenž se dostal na samé dno a vysvobodila ho z něj až samotná smrt, která ho tam uvrhla. Svět je někdy plný paradoxů.

A/N
Takže, toto je moje poslední řeč na závěr. Asi mě teď všichni nenávidíte, proklínáte a chcete zabít, ale tento počin jsem již od začátku psala s vědomím, že bude mít sad ending. Nedalo se mu vyhnout, jinak by celý příběh postrádal smysl a vy byste byli zmatení pro nic za nic.

Nyní to, na co všichni netrpělivě čekáte… Pointa celého příběhu:
Tento příběh má představovat cyklus vzpomínek, pomocí nichž se člověku promítne celý život před smrtí. Adam je ten umírající člověk a Tommyho části jsou tam promítnuty jako vzpomínky na něj a jejich komplikovaný vztah a cestu, kterou si k sobě utvořili.
Ty části vyhraněné ♦♦♦ označovaly realitu, vše ostatní byly vzpomínky, které někdy Adamovi v hlavě samovolně přeskakovaly z jednoho období do druhého, proto vznikal zmatek. Je to trochu experimentální román, jelikož ty jsou vždycky složité a nedávají smysl. XD Snad jste tohle vysvětlení pochopili. ;D

Teď pár slov k příběhu a můj vlastní názor na něj:
Příběh vznikl na námět jednoho mého snu, kdy malý chlapec skoro uhořel v nějaké budově, k němuž další večer přibyl sen o nájemném vrahovi v lese. To mi dalo podmět napsat tento příběh, mé první Adommy. Celý koncept jsem měla do týdne vytvořený, a tak jsem začala psát. Jak jste si mohli všimnout, objevil se tam námět mého oblíbeného tématu Free your body, o němž vždy ráda píšu a snažím se svým čtenářům ukázat, že jejich nedokonalost může být předností a oni by se měli milovat tací, jakými se narodili. Přijde mi směšné psát o dokonalosti, když neexistuje a lidé z ní mají akorát mindráky a komplexy, jako Tommy. :P

Zprvu mi pointa příběhu přišla skvělá, ale její realizace byla příšerně těžká. S každým komntářem, který obsahoval slovo zmatený/á, jsem měla chuť se na to vykašlat a celou povídku smazat. Proto vznikaly pauzy, kdy jsem se utápěla v zoufalství, jak vám to mám podat a jak to vůbec sepsat.

S charaktery nejsem moc spokojená, jelikož mohly být stokrát lépe zpracované. Ale díky tomu, že mi dějová linka zabrala maxim času, jsem na ně, s prominutím, celkem srala. Ale je vidět, že se myšlenkově a názorově snad někam i posunuly a to je hlavní. (Až na to, že někdy připomínali pacienty s bipolární poruchou.)

A proč zrovna téma smrti? Odpověď je jednoduchá. Tři měsíce před publikováním povídky mi zemřela babička, se kterou jsme si byly velice blízké a já musela své emoce a frustraci někde filtrovat. Už tehdy jsem věděla, že se s tím jinak nesmířím.

A tímto dlouhým kecáním jsem vám chtěla ukázat, že každý příběh má svou backside story a je škoda, že do ní jen velice málo autorů nechá nahlédnout své čtenáře. Je to v podstatě, jako kdybyste jim odhalili kousek svého nitra.

Moc, moc, moc vám všem děkuji za podporu, byli jste úžasní a já vás za to miluji. Vaše komentáře mě vždy nakoply a já dostala nový dech. Nedokážete si vůbec představit, jak moc to pro mě znamená.
Teď mám z fanfikcí rozjeté DID,  ke kterému by se měla tak za měsíc připojit povídka, kterou si odhlasujete. ;)

Mějte krásný zbytek dne, nezanevřete na mě a pamatujte si jedno:
NEBUĎTE JAKO THOMAS JOSEPH RATLIFF, ŽIJTE NAPLNO A NENECHTE SE ZDEPTAT ZVLÁŠTNÍMI NÁVYKY SPOLEČNOSTI. ONI JSOU TI DIVNÍ, CO SE NEDOKÁŽÍ SMÍŘIT SE SVÝM OSUDEM, NE VY!
TAKŽE SI VEZMĚTE MÉ RADY K SRDCI A NEBUĎTE ZNETVOŘENÍ OSUDEM.