Znetvořený osudem [CZ Adommy FF]

Kapitola 9. - 1. lekce aneb Jsi gay?

Adam

Nervózně přešlapuju v Tommyho obýváku z nohy na nohu. Nechápu, jak může žít v takovém luxusu, já bych se bál jen něčeho dotknout, abych to neponičil. Poslušně čekám, až nám Tommy přinese občerstvení. Po nějaké chvíli vyjde z kuchyně s vrchovatým tácem, na němž jsou skleničky s džusem, sušenky a nějaké ovoce.

"Měl jsi se klidně posadit. Chovej se tu jako doma." usměje se povzbudivě. Poslední dobou se pořád usmívá. Ale to já moc posuzovat nemůžu, jelikož se známe jen chvíli.

"Asi si to s sebou vezmeme do zkušebny." řekne si spíš pro sebe a i s tácem se rozejde někam do domu, já ho jako pejsek následuji. Přijdeme do velké místnosti s mnoha nástroji, všemu tam však vévodí velké koncertní křídlo černé barvy. Se zájmem si ho prohlížím, přičemž absolutně netuším, jak se na něco takového můžu naučit hrát.

"Líbí? Ale na to zatím hrát nebudeme, začneme něčím jednoduším. Klávesami." odvede mou pozornost ke klávesám. Vypadají taky dobře, ale na to monstrum nemají.

"Dobře. Jenom tě chci upozornit, že jsem na tohle levej, takže se neděs, jestli mi to budeš vysvětlovat po stopadesátý a já na tebe budu pořád koukat jako na zjevení, jo? Přeju pevné nervy." poplácám ho po rameni, načež se usadí za klávesy. Zasměje se a zaujme místo po mém boku.
Tím začne úmorná hodina vysvětlování, mých debilních poznámek a vzájemných doteků, když se mě Tommy snaží naučit zahrát jednoduchou melodii.

"Myslím si, že by to pro dnešek stačilo." promne si unaveně spánky. Asi jsem mu dal hodně zabrat.

"Promiň, že mi to tak trvá. Jsem k ničemu." povzdechnu si omluvně. Mrzí mě, že tu se mnou jen ztrácí svůj drahocený čas.

"Takhle nemluv. Není to pravda. Jen potřebuješ trénink." pohladí mě po zádech. Je to příjemné, trochu jim to ulevuje, protože při dnešní lekci dostaly zabrat. Spokojeně se opřu do toho doteku a užívám si to.

"Bolí tě záda?" optá se starostlivě. Přikývnu. Zvedne se a stoupne si za mě. Pak už jen cítím prsty na svých ramenou, jak je mnou. Sice to trochu bolí, ale není to zas tak hrozné. Spíš než bolest cítím horkost blondýnových dlaní.

"Lepší?" zeptá se, načež jeho ruce zmizí z mého těla, zůstane po nich jen horká stopa, která však po pár minutách vychladne. Nespokojeně se ošiju.

"Jo. Díky." odpovím. Neměla by teď někdy přijít ta část s mým zpěvem? Pohlédnu na Tommyho, ten si momentálně protahuje ztuhlé končetiny. Zatím to však nevypadá, že by chtěl slyšet moje skřeky. Připadá mi, že by si nejraději zalezl někam do temného koutu tiché místnosti a proklínal mou osobu.

"Opravdu se chceš učit hrát?" promluví po notné chvíli ticha, přičemž se usadí opět vedle mě.

"Ano! Já opravdu chci." zakývu mohutně hlavou. Vždy jsem si přál, abych uměl hrát alespoň na jeden hudební nástroj.

"Dobře, já ti věřím. Budeš ale asi potřebovat nějaké povzbuzení, motivaci. Jestli se máme posunout někam dál, tak bychom ti něco takového měli stanovit." navrhne. Chvíli na něj nechápavě zírám.

"A co by to jako mělo být?" pozvednu zvědavě obočí.

"Tak co kdybychom si na začátku každé lekce stanovili nějaký cíl, tedy, co by jsi se měl za tu lekci naučit a jestliže by jsi to splnil, tak bys dostal nějakou odměnu, nebo něco tomu podobného, ok? A kdybys náplň naší hodiny nesplnil, tak by přišel nějaký trest." pokrčí rameny. Zní to zajímavě, rozhodně bych podával asi lepší výkony.

"Tak fajn. A co by to jako bylo za trest?" nedůvěřivě si ho sjedu pohledem.

"V žádném případě by to nebyl nějaký fyzický trest. Něco bych vždy před naším sezením vymyslel." ubezpečí mě. To zní opravdu fér.

"Teď už zbývá jen otázka, co by jsi požadoval za svůj úspěch." s očekáváním se ke mně obrátí celým tělem. Co bych si měl přát? Adame, mysli!

"Když uspěju, tak ti budu moci položit tři otázky a ty mi na ně budeš muset pravdivě odpovědět." řeknu první věc, která se prožene mou myslí. Vzpomněl jsem si totiž na včerejší noc a na moje polemizování o Tommyho sexualitě.

"Souhlasím. Sice nevím, co ti to dá, ale když si to přeješ." napije se ze své skleničky. Kdybys jen věděl, s čím souhlasíš...

"Nemůžem to zkusit hned teď?" naléhám na něj natěšeně. Málem se udusí kaktusovým džusem, jak to na něj rychle vychrlím. Laxně pokrčí rameny, načež mi začne vysvětlovat můj cíl dnešní lekce.

***

Tommy

"Dobře. Šlo ti to. Máš právo mi položit tři otázky." připustím rezignovaně. Proč mu to takhle nešlo už předtím?

"Skvěle. Ty mi ale nesmíš pokládat protiotázky, pouze odpovídáš a já se můžu ptát na cokoli." usměje se škodolibě. Začínám se děsit, co jeho hlavinka vyprodukovala za geniální otázky. Snad to přežiju ve zdraví. Těžce polknu, zatímco se snažím vyčíst z jeho obličeje nachystanou otázku. Je to však marné, protože se tváří neutrálně.

"Tak začneme něčím jednoduchým. Jaká je tvá oblíbená barva?" usměje se. To vážně vyplýtvá jednu otázku na něco takového?

"Černá." odpovím jednoduše. To ho to opravdu zajímá, nebo jen neví, jakou mi má položit otázku?

"Jsi homofob?" zeptá se zpříma. Vykulím na něho oči. Na co se mě to právě zeptal?

"No, nejsem. Nevadí mi homosexuálové." řeknu popravdě. Má odpověď mu na tváři vykouzlí zářivý úsměv.
Mlčí, nic nedělá, ani neříká. Pouze se mi upřeně dívá do očí, z toho pohledu mě příjemně mrazí v zátylku. Má krásné bouřkové oči, u žádného kluka jsem nikdy podobné neviděl. Jsou mi povědomé, hodně povědomé. Už jsem přemýšlel nad tím, kde jsem je mohl v minulosti spatřit, avšak mne nic nenapadá.

"Jsi gay?" vychrlí z čista jasna svůj poslední dotaz. Přestanu zděšením dýchat. Co mu mám odpovědět?

"A ty?" zeptám se v sebeobraně. Řeknu to trochu ostřeji, kousavěji, než jsem původně zamýšlel.

"Řeknu ti to, až mi odpovíš." šibalsky se usměje. Zajímá mě, jestli je, ale zároveň se mi nechce odpovídat na jeho otázku. Jedině, že by to řekl první.

"Nechtěl bys odpovědět nejdřív ty?" žmoulám si okraj své bílé košile s modrými vzory, ani se na něj nepodívám. Stydím se, hodně. Ještě jsem tohle nikdy s nikým neprobíral, nebo jsem spíš neměl s kým.

"Ano, jsem gay, moje rodina to zatím neví. Jediný, kdo to ví, je má kamarádka Lizy a kluci, s nimiž jsem randil." odpoví bez nejmenšího záchvěvu v hlasu, je v tom cítit.. hrdost?

"Teď ty." pobídne mě. Nechce se mi vyjadřovat k tomuto tématu, ale slib je slib.

"Já vlastně ani nevím, kdo jsem. Jestli víš, jak to myslím?" podívám se na něj poprvé za tu dobu.

"Vím to až moc dobře." stiskne mi povzbudivě rameno.

"Já jsem ani neměl možnost to zjistit. Kdyby se dozvěděl můj otec, že nad nějakým klukem byť jen přemýšlím, na místě by mě vydědil a vyhodil z domu na ulici." uchechtnu se.

"A kdo říká, že se to musí dozvědět?" promluví ke mně Adam, načež si mě přitáhne do pevného objetí. Opětuji mu ho a obtočím své ruce kolem jeho pasu, takže to spíš vypadá, že já objímám jeho a ne on mě.

Ahojte, zlata moje. :D Nejsem s tím moc spokojená, ale už se mi to přepisovat znovu nechce. :P Jak se vám líbil dnešní dílek? Myslíte, že po objetí bude i něco víc? :D Já nevím jak vám, ale mně Adam v této povídce prostě připadá jako pasiv. xD Tak jsem se chtěla zeptat, jestli by vám Adam jako bottom nevadil, protože mně se ta představa začíná líbit čím dál víc. :D Jinak moc děkuji za veškerou podporu, jste úžasní. :* :3