Znetvořený osudem [CZ Adommy FF]

Kapitola 17. - Javier Capri

Ahojte, zlata. :D Rozhodla jsem se přidat další díl trochu dřív, abych vám vynahradila to minulé čekání a taky vám poděkovala za tu úžasnou podporu u mého dílka. :33 Dnes bude opět zmatený díl, jelikož vím, jak je milujete! XD Dnes už byste ale měli pochopit, na jakém principu tato povídka funguje. Nejde tu o zápletky, ale o pointu.
Pomůcka pro ty, kteří se v tom nevyznají: Prolíná se zde několik časových a místních rovin. ;)
Přeji příjemné počteníčko a omlouvám se za případné chyby. :*

+++ -skok na jiné místo v jiný čas-

Adam

Probudilo mě protivné světlo, které se snažilo dostat přes víčka až k zornicím, to se mu však nepodařilo, jak by taky mohlo, když jsem měl zavřené oči. Otočil jsem se zády k místu, kde jsem tušil okno s odtaženými roletami, teprve potom jsem odlepil líně víčka od sebe. Jaké překvapení bylo, když jsem zjistil, že v posteli ležím sám. Po osobě, jež ležela vedle mě, zbyla jen zmuchlaná přikrývka a ještě teplé prostěradlo. Otočil jsem se na záda, abych se následně mohl zděsit. Ve stropě bylo zabudované zrcadlo, takže jsem mohl vidět své rozcuchané hnědé vlasy, jak trčí do všech stran, a otlačený obličej od spánku. To však nebylo to, co mou osobu vyvedlo z míry. My, sakra, doma s Tommym nemáme v ložnici zrcadla!

Prudce jsem se vyšvihl do sedu a rozhlédl se kolem sebe. Nebyl to zrovna nejlepší nápad, jelikož se mi zamotala hlava a já se málem pozvracel. Měl jsem slušnou kocovinu, můj žaludek byl jak na vodě. Na chvíli jsem zavřel oči, abych si trochu ulevil. Snažil jsem si vzpomenout na něco z večera, měl jsem však okno, takže má námaha byla k ničemu. Jediným, čím jsem si byl jist, byl fakt, že tohle nebyl dům, ve kterém jsem žil se svým přítelem.

Další rána přišla ve chvíli, kdy jsem si přes bolest hlavy uvědomil i jinou, která přicházela ze spodní části mého těla. Bolel mě strašně zadek a začínal jsem se obávat nejhoršího. Byl jsem celý nahý, zakrytý akorát sněhově bílou, slabou peřinou. Všechno na posteli bylo bílé, připomínalo mi to hotelové pokoje. Tohle ovšem nebyl hotel, to jsem mohl tvrdit se stoprocentní jistotou. Odkryl jsem onu přikrývku, čekajíc, že spatřím zaschlé kapky krve, ale nic takového jsem nenašel. Teprve nyní jsem se uklidnil a značně uvolnil.

Zvedl jsem se pomalu z postele a vydal se k nejbližší skříni hledat nějaké oblečení. Odsunul jsem dveře a podíval se do šatníku, co mi bylo nabízeno. Byla zde spousta pánských košilí, tak jsem se dlouho nerozmýšlel a jednu z nich si oblékl. Sahala mi do poloviny stehen, tudíž zakrývala to, co nemělo být viděno. Zahalen jen do tohoto kusu drahé látky, jsem se vydal do koupelny, kde jsem ze sebe smyl všechny vůně a pocity, které jsem za včerejší večer stihl posbírat.

Opět jsem si oblékl bílou košili, načež jsem se rozhodl vyjít z pokoje. Přede mnou se objevilo točité dřevěné schodiště. Při každém kroku po něm mě dřevo nepříjemně zastudilo do chodidel. Všude byl chaos a nepořádek, nejspíš se tu děly nějaké orgie, které jsem si naštěstí nepamatoval. Alespoň k něčemu byla ta kocovina dobrá.
Oblečení, tedy jak svršky, tak spodky, se válelo všude možně. V obýváku jsem narazil na pět spících slečen, které byly úplně nahé a leželi na pohovce společně se dvěma muži, jejichž těla nebyla také ničím zahalena. Odvrátil jsem od nich zrak, protože se mi dělalo špatně. Kam jsem se to sakra dostal?
Přes prosklené dveře, které z obýváku vedly k bazénu, jsem zahlédl dalších několik spících lidí. Povalovali se na trávníku a nevypadali, že by se měli v nejbližší době probudit. Doufám, že se za sebe budou alespoň stydět. Sice jsem jim nemohl nic vyčítat, jelikož jsem na tom byl podobně jako oni, ale já se tedy hanbil.

Pokračoval jsem útrobami domu dál, nyní jsem následoval zvuk, jenž přicházel ze severního křídla. Šel jsem tedy tam. Nohy mne zavedly až k obrovským dubovým dveřím, které byly zavřené. Vzal jsem za zdobenou kliku a otevřel je. Postava, jež dělala ten rámus, ke mně natočila hlavu. Ihned jsem poznal, o koho se jedná.