Znetvořený osudem [CZ Adommy FF]

Kapitola 18. - Sbohem.

Ahojte! :D Ehm... Taky si vzpomínáte, že jsem bleptala něco o maratonu této povídku za 300 votes? Vážně jsem to řekla? XD Mohla bych se o něj pokusit tento týden, tedy ode dneška do příští soboty. Pokud mě opět nezajme ruská armáda (nedělám si srandu) a v sobotu nebudu trochu mimo z různých tekutin, tak by se mi to mohlo podařit. :D Taky tomu nevěříte? XD
Teď ale k hlavní věci. Chci vám obrovsky poděkovat za vaši přízeň, každého z vás obrovsky miluju a nejraději bych vás uhuggovala k smrti. Jste šílení a za to vás zbožňuju. Takže já se tady nad vámi budu rozplývat a u toho sepisovat další díl a vy si zatím vychutnejte příjemné počteníčko. ;) :*

Tommy

Poklidně jsem spal, tedy do té doby než mě probudila rána, jakoby něco spadlo na zem. Prudce jsem vystřelil do sedu a rozhlédl se kolem sebe. Můj mozek začal pracovat na plné obrátky a snažil se vyhledat zdroj toho zvuku, což se mu za chvíli podařilo. Jakmile jsem spatřil na podlaze bezvládně ležící Adamovo tělo, neváhal jsem ani vteřinu a rychlostí blesku jsem se k němu přesunul. Vypadalo to, že jen omdlel, jelikož dýchal a tep jsem mu nalezl také. Opatrně jsem ho poplácal po tvářích, abych ho vzbudil. Na několikátý pokus se mi to konečně podařilo a on odlepil unaveně víčka od sebe.

„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se ho starostlivě, opravdu mě vylekal. Takové probuzení jsem si rozhodně nepředstavoval. Nehybně ležel na podlaze a zmateně si mě prohlížel, jako by byl stále mimo realitu.

„Slyšíš mě?" pohladil jsem ho konečky prstů po tváři. Chvíli trvalo, než jsem se dočkal zpětné vazby ve formě nepatrného pokývání hlavy.

„Bolí tě něco?" staral jsem se.

„Trochu hlava." zachraptěl. Vzal jsem ho do náruče a přenesl jeho stále vláčné tělo na postel, do níž jsem ho opatrně položil. Zády se zabořil do přikrývek a hlavu složil do měkkých nadýchaných polštářů, které jsem mu naducal, aby měl co největší pohodlí. Stále jsem byl trochu v šoku z jeho kolabsu, takže jsem ho zrakem pečlivě pozoroval, zda se zase nerozhodl omdlít. Moje ruka ho automaticky pomalu hladila po boku.

„Měl bych zavolat tvojí mamce." pronesl jsem směrem k němu. Střelil po mně ublíženým a zároveň prosebným pohledem, když jsem se natahoval po svém mobilu. Ustal jsem ve svém pohybu, načež jsem se vrátil do původní polohy. Provrtával jsem ho svým zadumaným pohledem a čekal, zda mi něco řekne.

„Co se děje?" zeptal jsem se, když se k ničemu neměl. To ticho mě ubíjelo, jeho nešťastný pohled však ještě víc. Nevěděl jsem, zda je mu špatně, či ho něco trápí.

„Není mi dobře. Nechci nikam jet, chci zůstat tady." zakňoural. Otočil se na břicho, zabořil obličej do polštářů, přičemž se třásl jako osika. Jindy bych v této situaci využil své šance a nepokrytě okukoval jeho pozadí, takhle jsem se ale nezmohl ani na to. Nevěděl jsem, co mám dělat. Jak mu mám pomoct. Jak ho rozveselit.

„S tebou." zamumlal do polštáře. Příjemné teplo zaplavilo okolí mého srdce, přestože jsem věděl, že jsou slova myšlena pouze v kamarádském směru.

„Já vím, že to není lehké, teď jsi naštvaný, uražený a bezradný. Věř mi, že to přejde. Slibuju ti, že za tebou budu jezdit, jak nejvíce mi to čas a rodiče dovolí. Najdeš si tam určitě nové přátele, zapadneš do tamnější konunity a budeš v pohodě. Tohle je jenom takový počáteční strach z neznáma, který přejde. Uvidíš." přejížděl jsem mu dlaní mezi lopatkami. Otočil se zpátky na záda.

„Stejně tam nechci. Je to jako kdybych tady nechal tátu. Vím, že to zní absurdně, ale nemůžu ho opustit." povzdechl si. Chápal jsem ho. Tak nějak jsem tušil, co prožívá.