Znetvořený osudem [CZ Adommy FF]

Kapitola 26. - Nic to není...

Ahojte, moji milí. :D Zase jsem se rozepsala! No není to skvělé? :D V příštím díle už se možná opět objeví Thomas (jako kdyby ho tam bylo málo). xD
1) Koho máte v příběhu raději? Tommyho nebo Adama? Celkem by mě to zajímalo. :D
2) Ještě jedna otázečka pro Glamberts... Jaký máte názor na přítomnost Sauliho v Adommy? Já osobně takové příběhy hned opouštím, protože to nikdy nedělá dobrotu. XD Většinou je tam to blonďaté stvoření za děvku, svini a div ne odpad společnosti. Zapomněla jsem ještě na zlatokopku! XP Ale to by nebylo až tak hrozné, kdyby z toho nebyla cítit ta nevraživost a nenávist, krerou k Saulimu ta osoba cítí (Glamberts and Adommy shipers know what I mean). Mně osobně to vadí a tak to nečtu. Myslím, že Adommy a Aduli by se nemělo dávat do jednoho příběhu. Až moc blndýnků na můj vkus. XD Však víte, jakou mám pro ně slabost. :'D
No nic, přeji příjemné počtení a budu ráda za odpovědi na mé otázky v komentech. :333
3) Ps.: Ptám se už podruhé, ale chtěli byste ten podělanej charakter ask, nebo to nemá cenu? XD

Adam

„Hej, prober se," slyšel jsem z dálky hlas. Byl mi povědomý, ale nedokázal jsem ho nikam zařadit. Ucítil jsem nepříjemný tlak na své tváři, cukl jsem sebou.
„No tak, bro, slyšíš mě?" zacloumal se mnou ten člověk. Odlepil jsem oči od sebe. Cítil jsem se tak slabý. Únava na mě dolehla hned po procitnutí. Viděl jsem trochu rozmazaně, ale nakonec se mi podařilo zaostřit na Kiana, který se nade mnou skláněl. Ležel jsem na zemi. Neměl jsem ani ponětí, jak jsem se sem dostal.

„Jsi v pohodě?" zeptal se starostlivě brunet. Upíral na mě své čokoládové, mírně vyděšené oči.

„Jo, Kiane, jsem v pohodě. Asi jsem usnul ve stoje, nebo co. Moc únavy a málo spánku, to se na člověku podepíše," pousmál jsem se na svého kamaráda. Byl to jediný kluk z plaveckého týmu, se kterým jsem se bavil. Ostatní mě neměli moc v lásce, pomlouvali mě, nadávali mi a opovrhovali mnou. Vše jen proto, že jsem byl lepší a rychlejší než oni. A taky proto, že jsem měl jet příští rok na Olympiádu. Záviděli mi. Jediný Kian byl normální, dokonce mi to přál. Byl o rok a půl starší než já. Dřív byl nejlepší on, ale zranil si nohu a kvůli infekci mu ji museli amputovat. Kdyby se to nestalo, jel by on. Ale nevyčítal mi to, místo toho mi dával cenné rady. Chodil se na mě a ostatní kluky dívat a podporoval mě. Byl to syn mého trenéra, takže měl dovoleno sem chodit. Jinak byl tento areál veřejnosti nepřístupný. Měl jsem ho rád, byl to fajn kluk.

„Docela jsi mě vyděsil, šampione. Už jsem se lekl, že nás bude muset jet reprezentovat jeden z těch idiotů. To bych si to šel raději odplavat sám s tou jednou nohou, pořád by to byla menší ostuda," zasmál se. Podal mi ruku a pomohl mi dostat se na nohy.

„Možná by ses měl jít vyspat. Potřebuješ to," poznamenal. Měl pravdu, připomínal jsem vzhledem chodící zombie. Pod očima se mi začaly rýsovat tmavé kruhy. Sám bych se sebe leknul, kdybych se nebál podívat do zrcadla.

„Rád bych, ale furt mám noční můry. A do toho ještě rozchod s Billym a spousta stresu okolo mé plavecké kariéry. Pak není zrovna snadný, mít lehký spaní," odfrkl jsem si. Nechápal jsem, proč se to všechno objevilo ve stejný čas. Někdo si asi chtěl prubnout mojí psychiku.

„Ty ještě furt řešíš toho idiota? Copak je snad tvůj problém, že nedokázal udržet ptáka v kalhotách a ztratil lvůli tomu super kluka? Ne, není. Tak na to ser a nemysli na něj, nezaslouží si to," ujišťoval mě. I když už to byl měsíc, pořád to bolelo. Sice míň, ale bolelo. A nevypadalo to, že by to mělo v nejbližších pár dnech přestat. Pořád jsem svým způsobem Billyho miloval, ale nejspíš jsme si nebyli souzeni. Můj vztah s ním skončil rychleji, než jsem původně předpokládal. Všichni se jeví na začátku perfektně, všechno klape, čerstvá zamilovanost vám otupuje smysly. A pak se jednoho dne probudíte a zjistíte, že vedle vás neleží ten samý člověk jako na začátku. Lidé se mění a dost často k horšímu.

„Já vím. A nechtěl bys u mě dneska přespat? Nechci být v tom bytě sám," prosebně jsem se na něj podíval.

„Dobře. Když ti to pomůže," souhlasil nakonec Kian, a tak jsme se oba vydali k jeho autu.

+++

„Víš, že jsi pro mě inspirace?" promluvil jsem k němu, když jsem už čtvrt hodiny stáli v zácpě.

„Vážně? A proč?" otočil na mě hlavu.

„Tak třeba... Osud ti nepřál, ale nikomu to necpeš a žiješ dál naplno. Jsi hezký, ale nevyužíváš toho. Nejsi nafoukaný, i když bys mohl být. Neodsuzuješ mě, přestože jsem jiný. Pomáháš mi a to jsem ti v podstatě přebral post. Nechápu tě a to mě na tobě fascinuje. Já bych asi takový nemohl být. Ale jsi můj vzor, protože bych takový chtěl být taky. Silný, vyrovnaný a zdravě sebevědomý," odpověděl jsem. V jeho tváři se mihlo překvapení, které pak vystřídalo pobavení.

„A ty takový snad nejsi?" zasmál se. Pohled upřel zpět na silnici, kde se zácpa posunula o metr dopředu.

„Já? Opravdu ne. Jsem moc velkej egoista, hodně ambiciózní. Jsem jiný než ty," odpověděl jsem.

„No, někdy je to možná trochu vidět, ale nijak mi to nevadí. Není to otravné. Prostě si svůj a to je fajn. Kdyby mi tvé ego lezlo na nervy, řekl bych ti to," ujistil mě.

„Díky, Kiane. Jsi fakt kámoš," poplácal jsem ho po rameni.

„Teď jsem si uvědomil. Vážně jsi řekl, že jsem hezký?" pozvedl obočí.

„Jo. Vždyť je to pravda," usmál jsem se.

„Páni. Jsi první kluk, který mi řekl lichotku. Díky, takhle si toho vážím dvojnásob," celý se rozzářil. Byl roztomilý, ale nebyl můj typ. Navíc byl hetero. S těma jsem nechtěl nikdy nic mít.

„To je výhoda toho, mít kamaráda gaye. A jestli chceš, můžu tě vzít někdy do klubu. Myslím, že by se o tebe strhla rvačka," zasmál jsem se, ale myslel jsem to vážně. Kian byl přesně ten typ kluka, kterého chtěli všichni. Tedy až na narcise, jako jsem byl já.

„Myslím, že se bez toho obejdu," uchechtl se. Kolona před námi se konečně dala do pohybu.

+++

„Dojdu nám udělat popcorn," zvedl jsem se z pohovky. Kian seděl vedlě mě, upíjel svůj jablečný džus a čekal, až přijdu.

Vešel jsem do kuchyně a chystal jsem dát pytlík s popcornem do mikrovlnky, když přišel zase ten pocit. Cítil jsem, jak mi ztěžkly svaly, končetiny byly jako hadrové, přišla únava a já zase přestal vnímat.

„Adame! Adame, vzbuď se! No tak, bro, slyšíš mě?" zase ten Kianův hlas. Byl jsem mimo, absolutně jsem si nic nepamatoval. Otevřel jsem oči. Co jsem sakra dělal v kuchyni, když jsem byl ještě před chvílí v obýváku?

„Kámo, tohle mi nemůžeš dělat. Měl jsem strach. Radši zavolám záchranku," vztáhl ruku k mobilu.

„Ne," zachraptěl jsem. Pokusil jsem se zvednout, ale Kianova ruka mě zatlačila zpět do podlahy.

„Jsem v pohodě. Nic to není," snažil jsem se ho přesvědčit.

„Nic? Nic? Vždyť sis málem rozbil hlavu o kuchyňskou linku! To není vůbec normální!" vyšiloval můj kamarád.

„Je to jen únava Kiane, nic víc. Bydu v pohodě, nic se nestalo," ujišťoval jsem ho. Nakonec vrátil mobil zpátky do kapsy a raději mi pomohl na nohy.