Jednou takhle po obědě se na jedné zahrádce kdesi v Anglii ozval podivuhodný zvuk. Zněl asi takto: Vruum Vruum Vruum. A kde se vzala, tu se vzala modrá policejní budka. To bylo velmi zvláštní, protože nejenže se modré policejní budky jen tak samy od sebe na pečlivě zastřižených anglických trávníčcích nezjevují, ale ony se, milé děti, už ani nepoužívají! Ano, je to tak. Když vás dnes na ulici přepadne zlý loupežník, zpřeláme vám hnáty, odcizí peněženku, sebere vám mobil, naloguje se do vašeho fejsbuku, napíše status o tom, že jste homosexuální, i když třeba ani nejste, vyčůrá se vám na kabát, praští vás do břicha a uteče i s koláčkem, který jste si právě koupili a na který jste se celý den těšili, tak ani nemůžete zavolat policii, protože modrá policejní budka není nikde v dohledu.
Jenže tahle budka byla neobyčejná, jak vzápětí zjistila slečna Clara, která bydlela právě v tom domečku, na jehož zahrádce budka přistála. Když uslyšela ten prapodivný zvuk, šla se podívat z okna, cože se to ksakru a do prkýnka děje na jejím čerstvě zastřihnutém trávníčku. To totiž není jen tak, umět pořádně zastřihnout anglický trávník. Člověk tím stráví celý den, pořád jen nůžtičkami na nehty zastřihává vykukující stébélka, a když se jde druhý den ráno podívat, jak se jeho dílu daří, tak je ten zatracený neřád zase zpátky a může začít zase odznova.
Slečna Clara tedy vyšla ven na svou zahrádku, aby překontrolovala stav svého trávníčku a zároveň zjistila, který dareba se jí ho snaží poškodit. Opatrně prohlížela tu záhadnou modrou budku a v duchu doufala, že z ní nevyleze nějaký bubák. Těch se totiž velmi bála. Ale když se dveře budky otevřely, slečna Clara úplně zcepeněla překvapením. Uvnitř stál totiž mýval. Ale nebyl to obyčejný mýval, ne ne. Tenhle mýval měl totiž na hlavě fez.
Protože ale měla slečna Clara slušné vychování, pěkně mývala pozdravila.
"Dobrý den, pane mývale," řekla a udělala malou úklonu jak se sluší a patří.
"Vrrhmrhhrrrm," odpověděl mýval a smekl fez.
"Já se jmenuji Clara a jak vy?"
"Vrrrrčhmrmrmrrhm," pronesl mýval vznešeným tónem a začal si mnout pacičkami. Mývalovy pacičky byly mimochodem velmi roztomilé, jak si ostatně povšimla i slečna Clara.
"Kdo?"
"Vrrhm," přikývl mýval.
"Aha. Nechcete nějaký čaj, pane Mývale? Zrovna jsem dala vařit vodu," zalhala Clara, protože jak je známo, všichni Angličané mají stále někde nějakou vařící se vodu, aby mohli popíjet čaj.
"Vrrhmhm," souhlasil Mýval.
Slečna Clara se tedy vrátila do svého domečku, aby vše připravila.
"Myslím, že spolu zažijeme spoustu dobrodružství," pomyslela si, když nalévala čaj do dvou malých šálků.
