Prolog

4.8K 262 42
                                    

Pozdní paprsky letního zapadajícího slunce padaly na terasu mého domu. Výhled na moře se zdál stejný jako každý den, přitom byl vždy trochu jiný. Občas mě na tváři polechtal závan čerstvého a slaného větru, který skrz mne putoval dál, obohacený o cigaretový kouř z mých plic. Jedním dechem jsem změnil život ve smrt. Bylo to tak jednoduché...

Oklepal jsem popel dolů k zemi, viděl jsem, jak se rozletěl směrem k moři, lehce, nepoddajně, jako kdyby klouzal po látce hebčí, než byl samotný samet.

Kolem domu bylo pusto. Tak, jako to bylo vždy. Žádný ruch z pláže ani od cesty. Jen vítr, jen moře, ptáci. Naprostý klid. Tak, jak jsem to měl rád. I když v domě jsem měl několik lidí. Dokud ale nebyli příliš slyšet, neměli problém.

Vyhrnul jsem kousek levý rukáv saka, pod kterým se blýskaly stříbrné hodinky. Bylo krátce před osmou večerní, skoro čas vyrazit. Típl jsem zbytek cigarety o popelník, prohrábl si ležérně vlasy a utáhl kravatu.

„Auto bude připraveno za pět minut, pane," ozval se mi za zády můj sluha.

„Dobře, Loui," přikývl jsem. „A věci...?"

„Jako obvykle, pane."

Napil jsem se trochu perlivé vody a užil si poslední výhled na moře. Takový, jaký byl, protože jsem věděl, že už nikdy nebude jako ten den.

„Pane Arlingtone, vše je připravené," řekl mi.

Při tomto oslovení jsem sebou trochu trhl. Nebyl jsem na něj zvyklý. Měl jsem na to příliš málo času...

Před pár měsíci jsem se probral z kómatu, ve kterém jsem byl údajně dva roky. Moje rodina shořela v domě mých rodičů, kde jsme byli na oslavě narozenin jednoho z nich. Nebylo důležité koho. Nežili. Už je neznám. Ten oheň mi vzal všechno.

Nepamatuju si, kdo jsem byl. Ale vím, kdo jsem teď. Od probuzení mám v sobě žízně, které chci hasit. Nevím, jestli jsem takový byl i předtím, ale něco mi říká, že ano. Ale teď jsem lepší. Zapomenout byl dar z nebes. Mohl jsem začít znovu. Dokonaleji.

Ale vše se nezměnilo. Nadále mám svoji práci. Jsem šéfem firmy. Velké firmy. Která nedělá všechny věci legálně. Jako bych tohle nezapomněl. Nepamatoval jsem si, kde mám svoji ložnici, ale věděl jsem, co musím udělat, aby moje firma prosperovala. Zbytek peněz je z dědictví. Moji na uhel spálení příbuzní měli také peníze, dost peněz.

„Můžeme vyrazit."

„Právě včas," znovu jsem zkontroloval hodinky. „Musíme být na místě přesně v osm třicet."

„Ano, pane, na cestě nejsou žádné uzavírky, které by nás zpozdily."

„Skvěle, Johne," pokýval jsem na znamení spokojenosti hlavou. „Víš, že pan Darcy nerad čeká. Vždycky tak neradi čekají," pousmál jsem se.

„Já vím, pane," odpověděl vážně John.

„Tak tedy vyrazíme," vrátil jsem se do domu a prošel jsem po schodech dolů ke vchodu. Několik metrů přede dveřmi už čekalo černé auto, které mi pomáhalo plnit mé nepravidelné objížďky.

John mi podržel zadní dveře a zabouchl je za mnou. Vedle na sedadle byl položený kufřík. Jako vždy. Zapnul jsem si pás. Bezpečnost především.

Vyjeli jsme. Po cestě bylo dokonalé ticho, rušené jen zvuky auta. Náš cíl nebyl daleko. Zaparkovali jsme v postranní uličce předměstí.

Od teď to byla už má práce. S kufříkem jsem se vydal do šera a smogu. Ticho ulice rušil jen klapot mých nohou dopadajících na zem. Všechno bylo v této části města bezbarvé. Jako by na ničem nezáleželo. Došel jsem na ono místo. Bylo perfektní. Kryté. Nenápadné.

Hodinky na mé levačce ukazovaly osm hodin a dvacet sedm minut. S tichým klapnutím jsem otevřel přezky kufříku a vytáhl nůž. Dlouhý. Čerstvě nabroušený.

Zavalitější postava středního věku se přiblížila k mému dokonalému místu.

„Pěkný večer, nemám pravdu?" vyšel jsem zpoza koutu, ruce s kudlou bezelstně za zády. Muž se mě lekl, ale jakmile si mne prohlédl, zastavil a usmál se.

„To ano, akorát tak jít se někam pobavit," odpověděl mi.

„Jako byste mi to sebral z úst," roztáhl jsem úsměv do široka. „Myslím, že je to víc než výborný nápad," pokračoval jsem a přecházel k němu.

„A máte nějaký konkrétní plán?" vyzvídal. Očividně mu nevadilo bavit se s cizincem.

„Hm..." dělal jsem zamyšleného.

Byl jsem už úplně u něj. Povolil jsem ruce. Pravačku jsem vymrštil do vzduchu a bodl. Do hrudníku. Do míst, kde měl srdce.

„Teď už asi ne. Ale musím uznat, že jsem se s vámi bavil," díval jsem se mu do očí.

Projela mnou vlna uspokojujících emocí. Cítil jsem se volnější, jako bych mohl znovu dýchat. Bylo to víc než orgasmus, víc než všechno. Nikdy jsem nedokázal popsat, co to ve mně evokovalo. Zhluboka jsem pustil vzduch do svých plic, abych pořádně prožil tento pocit, jehož trvanlivost nebyla nikdy zvlášť dlouhá.

Padl k zemi. Vždycky padnou k zemi. Dřepl jsem si k tělu, které už nežilo. Vytáhl jsem z něj nůž. Byl můj oblíbený. Někteří lidé mají pouto ke zvířatům, jiným lidem nebo věcem.

Neodolal jsem krvavé ráně. Bodl jsem ještě jednou. Kousek pod žaludek. A znovu...níž...a níž...

Vytáhl jsem z kapsy telefon.

„Můžeš přijet, Johne," oznámil jsem svému šoférovi.

„Ano, pane," odpověděl a zavěsil.

O minutu později už vedle mě stál.

„Postarám se o to," oznámil mi. Posadil jsem se do auta, zatímco John naložil pana Darcyho do kufru. Na rukávu jsem měl dvě kapky krve. Nic víc, nic míň.

„Pojedeme domů, pane?"

„Ano, Johne. Ale napřed se postaráme o pana Darcyho."

„Měl byste zvážit zbraň, pane. Nadělá méně nepořádku," snažil se mi poradit.

„Ale také více hluku. Navíc jsem stará škola," odpověděl jsem mu s úsměvem. „Teď jeď, chci stihnout doma ještě něco udělat. 


Jsem tvá budoucnost ✓Kde žijí příběhy. Začni objevovat