Jsem tvá budoucnost ✓

Část třicátá pátá

„Hovor byl mnohokrát přesměrovaný. Ten člověk ví, co dělá. Ale podařilo se nám ho lokalizovat. Je to zvláštní. Není odtud daleko, ale žije v naprosté pustině. Nejspíš v nějaké polorozpadlé chatce. Někdo takový vás žádá o místo?"

Jeden z mých zaměstnanců, kterého jsem odchytil, se na mě díval s jistým odporem v očích.

„Snažím se dávat příležitosti různým lidem," zalhal jsem. „Navíc, chudí potřebují peníze, a tak mají motivaci. Čím horší chata, tím líp. Pokud má dostatečné vzdělání. Což mi přišlo, že fakt má."

„Aha. To dává jistý smysl, pane."

„Ta lokace?"

„Pošlu vám ji. Je to od města pár minut. Snad vám to poslouží."

„To rozhodně, Phile. Díky moc."

„Kdykoliv, pane."

„Pojď, Victore. Čeká nás výlet." Chlapce jsem zatáhl za rukáv a jakmile jsme byli mimo doslech, spustil. Čekal jsem to, nemohl mě překvapit.

„Zbláznil jste se?!"

„Proč? Protože chci zlikvidovat někoho, kdo chce očividně zlikvidovat mě?"

„Protože je nebezpečnej! Zabije nás."

„Pokud ho první nezabijeme my."

„Nemůžeme tam jet sami! Já prostě jet nemůžu. Bojím se!"

„Nebuď srab, Victore. Nejeli bychom sami. Pojedeme s někým, na koho bude spoleh. Zničíme ho a potom budeme mít klidný život. Bez něj. Slyšel jsi ten hlas? Už podle toho je to hrozný magor."

„To jste vy taky, Williame. A bejt někým jiným, taky bych vám nechtěl zkřížit cestu, abych pravdu řekl. Je to jako byste byli dvojčata. Dost narušený dvojčata."

„Tak to je blbé, že celá moje rodina zemřela v plamenech."

„Tak jsem to... Ale vždyť vás to stejně netrápí, tak co bych se omlouval? Nikam nejedu!"

„Sklapni, Victore."

Přivolal jsem výtah nahoru do poschodí a potom zavolal Lewise. Čekalo nás velké plánovaní a shánění schopných mužů, případně i žen. V době emancipace se mi někdy zdály jako vhodnější protivníci než slaboduší muži.

„Teď pojedeme domů. Ty se najíš a uklidníš, já se dám do práce. Máme jeho lokaci. Můžeme mít moment překvapení. Nebude nás čekat. Je to třeba naše jediná šance."

Victora jsem skoro až vykopl z auta a energickými kroky se blížil k vlastnímu domu. Potřeboval jsem kávu a plán. Hlavně plán. Chrlil jsem informace na lehce dezorientovaného Lewise, který jen přitakával.

V hale jsem poslal Victora do kuchyně a rovnou vzal do ruky balík papírů z pošty, který vyzvedla jedna ze služebných, jako obvykle.

„A sežeň Johna. I kdyby cokoliv, potřebuju každou ruku, Lewisi."

Odebral se svou cestou a já namátkou proletěl listy v mých rukou. Nějaké reklamy, něco firemního a něco známého. Zase to písmo. Odhodil jsem zbytek pošty na zem a roztrhal sněhově bílou obálku. Byly v ní dvě věci. Fotografie a lísteček.

„Tohle brzy udělám s celým tvým životem", zněl vzkaz na lístečku. Zahodil jsem ho mezi ostatní věci a podíval se na fotografii. Poznával jsem to víc než dobře. Sutiny mých laboratoří, které pohřbily přes stovku zaměstnanců a v rohu fotky ruka. Nejspíš jeho. Měla zdvižený jeden prst. Nerozuměl jsem tomu, ale možná to tak bylo lepší. Schoval jsem to do kapsy a posadil se na jeden ze schodů. Potřeboval jsem to rozdýchat a pročistit si na pár minut hlavu.