Jsem tvá budoucnost ✓

Část třicátá

Buď si jistý, že ty a tvůj kluk v bezpečí nejste. Nikdy.

Vím, že máš strach. Oprávněně.

Vím, kdo zdědí MERILAS.

Vím všechno.

Znovu si od tebe něco vypůjčím.

Neuroticky jsem přecházel po místnosti tam a zpět. Victor byl s Theiou, Lewis měl volno. Já byl na prášky.

Dal jsem si vařit vodu na kávu. Opět jsem si pročítal zlomek vzkazů, které mi tu zůstaly. Zbytek jsem vyhodil nebo ve vzteku spálil. Nejvíc mě ale zevnitř užíralo, že nemůžu přijít na to, kdo to byl. Dokonce bych přežil veškeré hrozby, ale ten pocit nevědomosti... Byl jsem jako zavřený v kleci, jako loutka na tenkých šňůrkách, která hraje nepříteli přímo do karet, neb ji ovládá.

Vhodil jsem na dno šálku kostku cukru. To jsem obvykle nedělal, ale žil jsem s představou, že cukr by mi mohl pomoct trochu rozpálit mozek a na něco si vzpomenout.

Bylo to osobní, Victor měl pravdu. Nejen on. Kdybych si tak vzpomněl alespoň na něco, co bylo před tou nehodou... Promítal jsem si i všechno, co jsem věděl od Louise. Ale ten měl v sobě tu sentimentální stránku, která mi věčně vyprávěla o tom, jak jsem miloval svoji ženu a dceru. Přitom na světě nyní nebyl člověk ženského pohlaví, kterého bych mohl kdy milovat. Ani mužského.

Zaplavený myšlenkami jsem přelil hrneček a na stole se mi tvořila kávová mapa. Zaklel jsem a jal se vedle ležícího ubrousku, abych potopu setřel.

Ozvala se ohlušující rána. Země se zatřásla. Krev mi ztuhla v žilách. Věci kolem mě popadaly na zem, málem i já, kdybych se nechytil stolu. Opařil jsem si ruku kávou, ale nedbal jsem toho. Rozběhl jsem se ven.

Na chodbě vypadalo všechno jako vždy. Někde byla trochu opadaná omítka, menší rostliny se převalily na zem. Zamířil jsem do IT oddělení. Byl tam Victor.

Bral jsem schody po dvou až třech, byl zázrak, že jsem nespadl. Strach mě asi poháněl jako opilého, který si nikdy neublíží.

Doběhl jsem dolů. Viděl jsem lidi, jak běží pryč, ale vypadalo to tam docela nedotčeně. Victor tam nebyl.

Chytl jsem se proudu, který se valil k východu a během pár desítek vteřin jsme všichni stáli venku. Byl jsem uprostřed obrovského chumlu hlasů.

„Victore! VICTORE!" zaburácel jsem, až si žena po mé pravici zakryla uši.

Procpal jsem se davem těl, která tvořila slušnou barikádu, ale pořád nikde nebyl.

A pak mi to došlo. Musel jsem se podívat na to, co se stalo, když jsem zaslechl i pláč a vyděšené výkřiky.

Celé východní křídlo MERILAS bylo pryč. To, kde Victor chodíval po laboratořích a otravoval lidem životy. Byly z toho jen sutiny. Všichni tam museli být mrtví.

Co když...?

Prodíral jsem se lidmi směrem k troskám. Rozklepanýma rukama jsem hledal mobil a hned vytáčel Victorovo číslo. Zvonilo to. Byly to snad nejdelší vteřiny mého života. Nebral to.

Sjížděly se k nám vozy policejní, hasičské i záchranářské. Všude kolem byl chaos a prach ani nestačil sednout k zemi. Několikrát jsem kýchl a znovu se snažil dovolat Victorovi.

„Ustupte, prosím!" ozvalo se kousek ode mě do policejního megafonu.

„Williame?!" ozvalo se z telefonu.