Jsem tvá budoucnost ✓

Část dvacátá devátá

Mám tu pro vás takové malé přiznání... Jsem líné prase, které si po sobě texty zásadně nečte. (Protože bych je musel následně obratem smazat.) Tudíž bych vás poprosil, že když si někde všimnete překlepu (záměna písmenek nebo slov, to je to moje...), abyste mě upozornili. Hodně bych to ocenil. 

Teď jeden den jsem si po sobě Budoucnostku začal číst a málem jsem proletěl stropem. Když už nic, tak ať tam aspoň nemám takové zbytečné chyby... 

Nebudu dál obkecávat a užijte si díl... Řekl bych, že brzy budeme končit. Jinak taky uvítám názory, rady, návrhy do komentářů ↓ a teď už... 

Enjoy. 

„Omlouvám se. Tolik se omlouvám za svoje chování. Nejsou pro to slova."

Seděl jsem v kanceláři s nohama na stole, když opožděně přijel Victor. Dovezl ho Lewis. Líně jsem odvrátil zrak od čtení v rukou a spočinul jím na chlapci, který se neopovážil vzhlédnout od země. Odhodil jsem pracovní slohu na stůl, přešel k němu a zvedl bradu vzhůru.

„Jsem rád, že jsi to snad konečně pochopil."

„Myslím, že ano."

„Bolí tě to?"

„Bolí," přikývl. „Ale zvládnu to."

„Samozřejmě. Neublížil bych ti neadekvátně. Ber to jako posunutí hranice," vzal jsem ho za ruku a odvedl k druhému křeslu.

„Takový jste i vůči... Jiným lidem? T-těm ženám, které jste..."

„Ne, Victore. K těm jsem daleko horší," řekl jsem klidně. Zahlédl jsem, jak se oklepal, ale raději nic neříkal. Bál se. Cítil jsem, že už bude poslušný. Možná i navždy. A kdyby ne, už jsem věděl, co na něj platí. Tu poslušnost si vždy můžu zařídit a připomenout mu, jak by mohl skončit.

„Dobře, děkuju," vypadlo z něj.

„Nechci ti ubližovat. Doufám, že to víš."

„Včera to vypadalo trochu jinak," popotáhl.

„Když nebudeš zlobit..."

„Já vím," přikyvoval.

Odtrhl pohled od svých kolen a podíval se na mě. Váhavě těkal očima.

„Chceš se na něco zeptat?"

„Mohli bychom... Mohl bych... Ale nic."

„Opravdu?"

„Jo."

Poslal jsem chlapce, aby si šel hrát s Theiou, chtěl jsem být na chvíli sám. Popřemýšlet. A to šlo těžko vedle někoho, kdo na mě furt zíral. Vždy jako by chtěl něco říct a potom se rozmyslel. To mě iritovalo snad ještě víc. Protáhl jsem se a popadl svazek pošty, na kterou jsem už pár dní nesáhl.

Byla to vesměs nějaká vyrozumění z různých institucí, ale jeden dopis mě zaujal. Působil velmi osobně. Možná proto, že adresát byl psán ručně a ne počítačem.

Obálku jsem trhal dost nešetrně, přeci jen mě víc zajímal obsah. Odhodil jsem ji do koše a rozložil list papíru, který skrývala. Už na první pohled bylo vidět, že to není nic formálního. I tohle bylo psáno rukou, zřejmě dost nemotornou.

Sleduju tě. A brzy...

Četl jsem si pořád dokola těch pár slov. Nepotřeboval jsem se dál babrat v tom, kdo to psal. Bylo mi to naprosto jasné. Vylovil jsem znovu obálku z koše a snažil se někde najít datum, kdy to bylo posláno nebo přijato, ale nikde nic. Čistě bílou obálku rušilo jen mé jméno a adresa MERILAS, v dopise byla jen čtyři výhružná slova na moji osobu.