Jsem tvá budoucnost ✓

Část druhá

„Jak-je-tohle-možné?!" usekával jsem pomalu.

„Byla to skupina. Věděli, jak se dostat dovnitř. Parkera vzali s sebou."

Bylo pondělní ráno. Vzbudil mě telefonát od policie, že v MERILAS hořelo. Už jsem se vrátil z místa činu. Vypadalo to tam hrozně, nevěděli jsme, co vzali, ale škoda byla velká.

Zapnul jsem televizi, kde zrovna běžely ranní zprávy.

„The Mechanical Engineering Research Institute and Laboratories of Applied Sciences, ústav známý spíše pod zkratkou MERILAS, se v noci kolem dvanácté hodiny octl pod útokem žhářů. Škoda byla vyčíslena v řádech stovek tisíc dolarů. Dva muži z ochranky byli převezeni do nemocnice s vážnými zraněními, další je prozatím nezvěstný. O vývoji situace –" vypnul jsem to.

„Najdete Parkera," pověřil jsem svého zástupce a jeho asistenta. „Je mi jedno, jak to uděláte, ale najdete ho. Nemůžeme si dovolit žádný únik informací."

„Ano, pane," přikývli a zmizeli.

„Dáte si snídani, pane?" zeptal se mě Louis.

„Ne, Louisi. Dal bych si teď něco úplně jiného," zachrčel jsem. „Dneska večer v devět, ať je všechno připravené."

„A koho – ?"

„Vždyť je to, kurva, jedno!" křikl jsem po něm.

„Ano, pane."

Vztekle jsem se vyřítil do patra do ložnice. Vytočil jsem číslo na svého „známého číslo jedna", jak jsem mu sám v hlavě říkal. Dodával mi materiál, kterým jsem se odreagovával přes den. Přeci jen vraždění bylo spíš noční záležitostí.

„Pane Arlingtone?"

„Zdravím. Víte, co mi poslat."

„Samozřejmě. Do půl hodiny u vás," řekl úsečně.

„Výborně. Tak na slyšenou, Charlie."

Přecházel jsem po pokoji, přemýšlel o mých laboratořích. Bylo to už snad měsíc, co jsem tam byl naposled. Moc jsem nevěděl, jak to tam přes den vypadá. Mohl jsem si pustit záznamy z kamer, ale ty vždy ubíraly autentičnosti. Radši jsem na místě byl, cítil jeho atmosféru.

„Louisi?" zakřičel jsem do chodby.

„Ano, pane?" ozvalo se.

„Po obědě zajedeme do laboratoří."

Převlékl jsem se do pohodlnějšího. Když o dvacet čtyři minut později prořízl vzduch zvuk zvonku, byl jsem zcela připravený uvítat návštěvu.

Opřel jsem se o stěnu v druhé herně a vyčkával. Louis věděl, kam ji poslat. Dvakrát ťukla na dveře a po vyzvání vešla.

„Kdybyste kolem sebe neměl ten obrovskej dům, nevypadal byste jako slavnej boháč," prohlížela si mě.

„Ty taky nevypadáš jako nejlepší šlapka, kterou by Charlie měl," zvedl jsem koutek.

Byla vysoká, hubená, světlé vlasy jí sahaly do pasu. Modré oči měla orámované tmavými linkami a rty přetřené světlou rtěnkou.

„To si myslíte, protože jste mě ještě nezkusil," udělala tři kroky ke mně, natiskla se na mě a rukou mi sjela rovnou do kalhot.

„Jak se jmenuješ?"

„Říkají mi Cherry."

„Tak uvidíme, Cherry," chytil jsem ji za zápěstí a vytáhl jí ruku ven. „Svléknout. Hned," přikázal jsem jí. Bez zdráhání ze sebe jedním tahem stáhla celé laciné minišaty.