Část dvacátá třetí

794 80 3
                                    

„Vítejme v Rusku," zabrblal Victor, když se v kufru hrabal pro kabát. „Užijme si přívětivé teploty pohybující se kolem absolutní nuly."

„Je tu trochu chladno," přitakal jsem.

„Trochu chladno? Sopel mi přimrzá v nose, je to fakt hrozný!"

„Tak se vysmrkej," podal jsem mu kapesník. „Třeba budeš snesitelnější."

„Jen nedělejte, Williame. Jste rád, že jste se mnou. A už i vím, proč!"

„Tak povídej. Stejně bys to na mě vybalil."

„Protože ani vy nechcete bejt sám."

„Ale já nikdy nejsem sám. Řídím velký kolos."

„Víte, jak to myslím. Byl jste prostě sám."

„Ale nebyl."

„Jo, jo, byl."

„Nebyl!"

„Nebuďte jak malej a přiznejte to."

„Ještě jedno slovo a máš rezervované místo vedle hrobu Jenny."

„Ale vždyť jste ji spálil," poklepal si na čelo Victor.

„Tak abych tě do toho ohně nehodil zaživa. Zdá se mi, že smrt uhořením je velmi nepříjemná... Ten tehdy vyváděl."

„Jste odpornej."

„A ty jsi zas můj. To je fér."

„Možná tak pro vás. Já bych radši běhal po škole, na brigádách a venku. Dle libosti."

Chytil jsem chlapce za bradu a zvedl ji k sobě. Ten oddaný až psí pohled mě utvrdil v opaku.

„Myslím, že to není pravda," zavrtěl jsem hlavou a pustil ho.

„Možná napůl," vzdoroval potichu. „Kdy přiletí Louis?"

„Louis už tu je. Stejně jako tvoje malá ajťácká kamarádka."

„Theia tu je?" vykulil oči překvapeně.

„Je jedna z nejlepších. Potřebuju ji tady," neochotně jsem přiznal. „Ale nemusíš jí nic svěřovat."

„Myslím, že už jsem se poučil, pane. Ani slovo. A hlavně... Nejsem až tak otevřený ke všem, abych jim musel povídat, jak báječnej sex je s váma. Nebo jak jste mi posledně dal do těla," hihňal se.

Dal jsem mu pohlavek a protočil výrazně oči. Chytl mě za ruku a čekal, kam ho povedu. Jen určitě doufal, že někam do tepla.

Při nástupu do auta se Victor praštil do hlavy a komentoval to půlku cesty k hotelu, kde jsme se měli potkat se zbytkem „týmu". Naštěstí jsme stavěli dřív, než jsem ho stihl nějak zpacifikovat.

„Máš tu svůj pokoj."

„Nebudu s vámi?"

„Ne. Lezeš mi na nervy, Victore. Prospěje nám pár nocí odděleně."

„Je tohle nějaká kulantní verze rozchodu?" chlapec na mě nechápavě koukal a koutky mu postupně padaly dolů.

„Ne – hlavně spolu nechodíme. Jenom ale chci nějaké soukromí. Pokoj sto dvacet dva. Úplně nahoře. Někdo tě tam odvede. Zůstaneš tam, pohlídám to."

„A vy?"

„Já mám svůj program, Victore. A ty budeš jako hodný malý kluk čekat ve svém pokoji. Neboj, přinesou ti nějakou nezdravou mňaminku. Tak padej," postrčil jsem ho a viděl, jak se ho jeden z hotelových zaměstnanců ujal.

Jsem tvá budoucnost ✓Kde žijí příběhy. Začni objevovat