Jsem tvá budoucnost ✓

Část devatenáctá

Hotelový pokoj se mi zdál až příliš osiřelý, i když mladý brunet zrovna okupoval koupelnu. Už půl druhé hodiny. Popíjel jsem whisky, jen trochu, výjimečně. Protože tyto události si prostě alkohol zaslouží. Nechtěl jsem se opít, nemusel bych mít kontrolu.

Vyčkával jsem v tichu. Bylo slyšet jen šumění vody přes zamčené dveře. Paříž, stále na nohou. Bylo půl třetí ráno. Jedno z aut na ulici se rozjelo. Byl to Louis, i když jsem dolů sotva viděl.

Měl jsem strach, že bude Victor jiný. Že bude...míň sladký, roztomilý, plný citu, starosti. Že se ztratí dětskost a nevinnost. Nervózně jsem přešel ke dveřím koupelny a přitiskl na ně ucho, ale přes vodu stejně nebylo nic slyšet.

Trvalo další půlhodinu, než se sprcha zastavila. Chlapec však nikde. Posedávání na posteli mě přestávalo bavit. Navíc se mi začínalo chtít spát. Cvakl zámek a ukázal se. Zabalený v ručníku, celý opuchlý od pláče. Vstal jsem, jakmile jeho zrak padl ke mně. Jako by byl žena a já mu měl projevovat úctu.

Osuška spadla k zemi, když pronesl dvě slova, která jsem nikdy nechtěl slyšet v kontextu, kdy byla myšlena vážně. Ale přišlo to.

„Zabijte mě," řekl totiž. Nebyl vůbec klidný, stále se třásl. Byl zoufalý, bezradný.

„Ne," zakroutil jsem hlavou a přešel k němu. Chtěl jsem jej chytit, ale ustoupil o krok dozadu.

„Tak se mám zabít sám?" zeptal se.

„Nebudeš umírat, Victore. Vyspíš se a ráno to zas bude jiné," namítl jsem.

„Nemůže to být jiné," zašeptal.

Sahal jsem po hořáku. Věděl jsem, že muž na stole musí trpět. Za to, že si dovolil ublížit mému chlapečkovi a poštvat ho proti mně. To vážně byl jeho život Victorovi dražší než můj? Trochu jsem myslel, že si mě už oblíbil a má mě rád, svým způsobem. Ne láska, ale jakási...něco jako příbuzenská zdrženlivost. Že kdokoliv jiný mimo malý okruh smí být v bolestech, ale známí ne, na těch příliš záleží...

Nevím, proč jsem si měl myslet, že by mě měl rád. Hlavně jsem nechtěl, aby mě měl rád nějak víc. Ty jeho projevy, v tom jsem se nemohl vyznat. Jednou mi padal k nohám a podruhé zpupně odporoval čemukoliv, co jsem řekl nebo jen naznačil. Jako by s ním mlátila puberta, kterou už měl mít dávno za sebou. Byl dítě, dost nevychované. Jak jsem měl ale vychovávat k vlastnímu obrazu někoho, komu obvykle nešlo říct ne?

Choval jsem se jako zamilovaný idiot. Přitom ho nemiluju. Nevím, co je milovat. Neznám to. Má to být nějaký skvěle hřejivý pocit v srdci, břiše, ale jediné, co cítím, když jsem s Victorem, je adrenalin. A přirozeně trocha strachu o něj, která se tváří spíš jako mateřský pud než jako milenecká ochrana.

Vůbec, nemohl bych ho miloval, když se mi pokusil do těla zabodnout kudlu. Doslova do zad, jako zrádce, největší nepřítel. Nemohl jsem mu důvěřovat. Možná nebyl tak nevinný. Andělské kudrliny a nebeské oči i protřelého člověka snadno ošálí.

Podíval jsem se na hořák v rukou a zkusil ho. Fungoval. Vytryskl z něj malý plamen žlutooranžové barvy, který šel někdy až do modra. Pomyslel jsem si, že bych měl studovat i oči a mozek. Jak málo stačí k tomu, abychom uvěřili, že něco vypadá jinak, než jak to opravdu je?

Žijeme ve světě konspirací a sám občas nevím, co je realita a co ne. A to jsem začal před rokem s čistým štítem. Občas mě přepadaly myšlenky na to, že pořád ležím v nemocnici v komatu a tohle je jen něco jako lucidní snění. Pak jsem ale strčil prst k hořáku a přesvědčil se, že bolest je skutečná. Jako vždy.