Jsem tvá budoucnost ✓

Část dvacátá šestá

„Jste si jistý, pane?" Louisovy tmavé oči mě pochybovačně propalovaly, zatímco jsem se chystal k podpisu několika papírů před sebou.

„Ano, jsem. Nicméně... Doufám, že tohle jen tak nenastane," odkašlal jsem si.

Stačilo pár linek a bylo to.

„Takže pokud zemřete, ten kluk zdědí celé MERILAS."

„Vzhledem k tomu, že nemám žádné blízké rodinné příbuzné... Ano. Nemusíš mu o tom ale říkat. Nerad bych, aby mě zapíchl ve spánku,"tak napůl jsem zažertoval.

„Vše, co se odehraje v této místnosti, je přeci naprosto důvěrné. A co kdybyste zemřel až po něm?"

„To se nestane," zamračil jsem se. „Proč se na tohle vůbec ptáš?"

„Jen nikdy nevíte, co se může stát," pokrčil ramenem. Nedůvěřivě jsem ho proskenoval očima a odpověděl: „Pokud by náhodou Victor zemřel první, mám záložní plán. Ti lidé o tom ví, neboj se."

Nehodlal jsem mu prozrazovat vše. Ve vypjatých situacích se člověk o druhých dozví leccos zajímavého. Jako například to, kdo je srab a kdo si cení více svého života než života někoho, kdo by mohl zničit vše kolem. Třeba jeho rodinu.

Už jsem mu nemohl důvěřovat na sto procent, díval jsem se po novém...asistentovi. Minimálně po nějakém, který by chlapci aspoň čas od času mohl přijít na jméno a měl by ho v rámci možností rád. Louis ho nesnášel. Nikdy to neřekl, ale věděl jsem to. Počítal s tím, že v mafiánském podzemí pod palbu první vypustím Victora – byl očividně nejmladší, uměl toho z nás nejméně. Zdál se mu nepotřebný. Ovšem přepočítal se, netušil, že já jsem natolik odvážný a budu ochotný krýt chlapce vlastním tělem, i když to mohlo dopadnout jakkoliv. I přes ochranné vesty.

„Proč ho nemáš rád?" vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihl zastavit.

„Prosím?"

„Pro nemáš rád Victora, Louisi?" zopakoval jsem otázku.

„Ale pane, to vůbec není pravda. Cítím k tomu klukovi neutrální vztah. Pracovní. Je čistě na vás, co děláte ve volném čase. A s kým."

„Karty na stůl, příteli. Jde o MERILAS? Nepřepsal bych to nikdy na tebe. Vždyť jsi starší než já. To by nebylo praktické řešení."

„Proč by mi mělo jít o firmu? Sotva vím, jak obstarat věci kolem vašich zálib, na něco tak velkého bych si ani netroufl."

„Tak jsi homofob?" pozvedl jsem obočí.

„Ne, pane. Můj strýc je gay a nemám s tím naprosto žádný problém. Už desítky let žije se svým partnerem. Jak říkám, nic proti klukovi nemám."

„Tak proč mu nemůžeš přijít na jméno?"

„Když to musíte vědět... Můj děd byl Victor. Bil moji babičku i matku. Je to jen tím jménem, chlapec mi nijak nevadí. Je docela sympatický. Když zrovna nemluví."

„Jo, na tom se asi shodneme," zasmál jsem se. Rozhodl jsem se ale, že si to prověřím.

„Měl byste si ho držet víc zkrátka, pokud vám mohu radit."

„Nad tím už jsem taky přemýšlel. Inu dobrá, dnes se naobědváme tady, běž to zařídit. A Victorovi porci nějakého zdravého a neoblíbeného jídla. Aby mě vážně přežil," zamával jsem několika papíry, co jsem zrovna podepsal a on přikývl.

„Theio?" optal jsem se do sluchátka, když se na druhém konci mladý hlas.

„Ano, pane?"