Jsem tvá budoucnost ✓

Část dvacátá první

„Vstávej, Victore."

„Nechci."

„Proč ne?"

„Chci jet domů."

„Proč?"

„Protože mě to už nebaví. Chci jet domů. Prostě chci domů," zarputile prohlásil a otočil se zády ke mně.

„Nemůžeme jet hned teď domů," zavrtěl jsem hlavou, i když to bylo zbytečné. Byli jsme v pronajatém domě na pobřeží Francie. Připomínalo to domovinu, za okny šumění vln a přímořského větru.

„Proč ne? Jste slavnej boháč, můžete cokoliv. Třeba mě odvézt domů."

„Potřebujeme se dostat do Ruska, Victore," připomněl jsem mu.

„Tak proč jsme neletěli přímo tam? Taháte mě po Evropě, do té doby bude všechno pryč, ale vy budete spokojenej. Nebaví mě to. Chci jet domů. Chci do známýho prostředí. Do MERILAS. I do vašeho vražednýho domu. Asi mám prostě depku..."

„Ale zlato," přitulil jsem se k němu. Dlaní jsem sjel přes jeho paži až na bok. Byl rozpálený, hodně. „Vždyť ses chtěl podívat po Evropě. Nechceš mi říct, co se opravdu děje?"

„Ale nic," zamumlal do polštáře.

„Možná s tím můžeme něco udělat," šeptal jsem mu přímo do ucha a on se lehce zachvěl.

„Možná jo," přikývl lehce. „Od té doby, co jsme... Nic nebylo. Nic... Takže to bylo špatné?"

„Ne, bylo to dokonalé,Victore."

„Tak proč...?"

„Protože ti to teď vynahradím, co bys řekl?" objal jsem tělo a přitiskl ho úplně k sobě. Hranou jazyka jsem přejel po žíle na krku.

„Doufám, že mi to vynahradíte pořádně," otočil se na mě. Vzal jsem jeho tvář do dlaně a dlouze ho políbil.

„Neboj se, mám pro tebe něco speciálního," usmál jsem se. „Ale bude to trochu bolet," sykl jsem a začal škrtit.

Tělo se zmítalo v nepravidelných křečích ve snaze o uvolnění dýchací trubice. Bez efektu. Jakmile povolil, sáhl jsem do šuplíku nočního stolku pro injekční stříkačku a nápadně zelenou látku vpíchl do chlapcova těla. Vstal jsem, oblékl si kalhoty, košili a zavolal Louisovi.

„Je čas?" ozvalo se do mluvítka z druhé strany.

„Ano. Victor je zneškodněný. Trochu jsem ho oblbl."

„Místnost je připravená. Všichni jsou na místě. Určitě to chcete podstoupit?"

„Ano."

Otevřel jsem dveře pronajaté ložnice, uchopil chlapcovo tělo a vynesl ho ven. Byl jako peříčko, tak malý... Tohle zacházení si nezasloužil. Jenže jsem nemohl riskovat.

„Píchl jste mu to všechno?" oslovil mě můj zaměstnanec. Troy. Takový fanatik do elektroniky a chirurgie. Psychopat, skoro jako já.

„Přesně podle pokynů," pokýval jsem hlavou. „Deci, ani o mililitr méně."

„Položte ho na stůl. Hlavou sem," ukázal na stranu stolu s dírou a ustoupil.

Bezvládné tělo se doslova sesypalo na kovový povrch.

„Na břicho. Centrum zraku je přece v týle," málem si až poklepal na čelo nad mou blbostí.

„Otočit ho snad není problém," vzdorovitě jsem ho uchopil a přetočil.