Jsem tvá budoucnost ✓

Část třicátá šestá

Probudil jsem se celý rozlámaný. Něco bylo špatně. Věděl jsem, že jsem usnul v autě, ale že by na tak dlouho? Bůh ví, kam nás vůbec odvezli...

Zaslechl jsem popotahování. Byl to pláč. A já poznal, čí byl. Victorův.

Donutil jsem se otevřít oči. Hlava mi třeštila a bulvy mě pálily, jako by snad ani nechtěly držet v hlavě a neměly fungovat.

Ale viděl jsem. Victor seděl přímo proti mně, připoutaný ke kovové židli. Já seděl na podobné.

Něco bylo velmi špatně. Rychle jsem se rozhlížel kolem sebe. Nepoznával jsem to tam.

Byli jsme v jakési prazvláštní místnosti plné různých strojů a kapalin v průhledných lahvičkách a zkumavkách.

Pokusil jsem se pohnout, ale okovy se mi zařízly do rukou a nohou.

„Victore, jsi v pořádku?"

„J-jo, zatím."

„Nevíš, kde jsme? U koho jsme?"

„Vždyť je to jasný, Williame..."

„Viděl jsi...?"

„Ne, ještě ne. Omlouvám se, Williame!"

„Victore... Pššš."

„Vážně se omlouvám... K-kdybych na tom netrval..."

„To je teď jedno. Buď potichu, jo? Třeba...něco vymyslíme."

„Dobře."

Ale nenapadalo mě nic. Pořád dokola jsem si prohlížel místo, kde jsme byli. Nebylo mi tam nic povědomé, krom chlapce, který přede mnou seděl se zaslzenýma očima.

„Umřeme?"

„Pravděpodobně, Victore. To záleží na tom, co chce."

„Bojíte se?"

„Jsem naštvaný."

„Na mě?"

„Ne. Na něj."

„A –?"

„Ticho, Victore, ano?"

„Dobře. Omlouvám se."

Uslyšel jsem kroky. Těžké, dunivé. Zdálo se mi, že šly po kovových schodech. Ale bylo to za mnou, nemohl jsem se pořádně otočit, aniž bych si znovu nezařízl pouta.

„Vida..."

Ten hlas jsem poznával. Byl jeho. Přicházela panika. Victor se rozplakal a nepouštěl ho z očí. Viděl na něj, na rozdíl ode mě.

Postava přešla přede mě. Vzpurně jsem na něj hleděl, ale nedokázal jsem v prvních chvílích skrýt překvapení. To jeho tvář. Byla celá zjizvená, škaredá. Snad popálená, vypadalo to tak. Neobnovená. Svým způsobem mi ale byla nesmírně povědomá. Možná se pod tou seškvařenou slupkou ukrýval ten univerzální obličej, který mělo tolik lidí.

Prohlížel si mě. Jako by se díval na největší cennost, kterou kdy v životě vlastnil.

„Kdo jsi?"

„Jsem James."

„Aha. To mi řeklo hodně."

Přitáhl si k sobě polstrovanou židli. Nejspíš s námi plánoval nějaký delší rozhovor, a tak se potřeboval posadit. Podíval jsem se na chlapce, který fascinovaně zíral na popálený obličej a přitom ještě stále nedokázal zastavit nekonečný proud slz, který kanul z jeho očí.