Jsem tvá budoucnost ✓

Část třináctá

Co na jazyku, to z něj taky vypustil. Jedna z mála věcí, co se na Victorovi asi neměla nikdy změnit. Seděl jsem na balkóně kajuty s chlapcem na klíně, už nás čekal jen půlden plavby. Měli jsme k sobě dost blízko, pořád mu vadilo ono narážení vln do boků kocábky. Ovládala ho kvůli tomu paranoia, protože jako malý viděl Titanic. Večerní vánek mu čechral vlasy, naše těla kryla deka.

„Byl už jste v Irsku?"

„Nevím. Asi ano," snažil jsem se vzpomenout na vyprávění Louise a ostatních. „Rozhodně jsem v Evropě ale byl."

„A z Irska poletíme do Ruska?" vyzvídal dál.

„Ne tak docela. Nech se překvapit," dal jsem mu pusu na krk a on naklonil hlavu, abych měl lepší přístup. Pevněji jsem objal jeho útlý pas.

„Doufám, že jste tentokrát pozitivně záhadnej. Ne nějaký vraždy zas."

„Nic neslibuju, ale zatím jsem to neplánoval," prozradil jsem mu. V duchu mi ale běželo hlavou, že jsem dost frustrovaný už tak. Nemohl jsem na lodi zabíjet, protože bych byl mezi podezřelými a Victor by mě nechtěně mohl prásknout. A s ním jsem se taky vyspat nemohl, protože...jsem prostě nemohl. Až jsem se docela těšil na pevninu. I když to samozřejmě znamenalo méně intimností...

„Stejně je to krásný... Kdyby mi to ale neobracelo žaludek," zadíval se k nebi. „Děkuju, Williame," otočil se čelem ke mně. Svými rty se lehoučce otřel o moje.

„Chci ti ukázat svět, maličký."

„Vážně? Proč?" prohlížel si mě. „Myslel jsem, že chcete, abych patřil jenom vám. Přece mi nebudete ukazovat svobodu. Abych vám neutekl," přejížděl prstem po mé spodní čelisti.

„Chci s tebou sdílet všechno, co mi dělá radost. V čemž je zahrnuto i cestování. Říkal jsem ti taky, že ti poskytnu kvalitní život. V rámci svých možností," ruku jsem přesunul na stehno. Pokýval hlavou a znovu spočinul očima na nebesích. Byl to perfektně klidný moment. Uvolněně jsem byl opřený, u sebe chlapce... Co víc jsem mohl potřebovat?

Vraždu.

V poklidném přístavním městečku zvaném Cobh asi nečekali rozruch. Barevné domečky v ulicích působily trochu kýčovitě, ale svým způsobem útulně – jako by každý ve městě měl svoje osobní chatičku. Stál jsem vedle katedrály, která byla místní dominantou a koukal na moře. Připadal jsem si skoro jako doma. Když jsem stával na balkóně a sledoval přílivy, odlivy, nebe, jak se zračí ve vodě. Irské moře bylo ale studenější než to naše. Severní vítr mě štípal do tváří. Nebylo to příjemné, ale udržel mě ve střehu.

Byl jsem v neznámém prostředí, ale lidé jsou všude stejní. Mladá dívka mířila nejspíš domů, když jsem ji v postranní uličce odchytil a zneškodnil.

Ležela mi u nohou. Botou jsem jí otočil hlavu, abych si ji mohl pořádně prohlédnout. Nebyla moc pěkná. Mladá zrzka, mohlo jít být něco přes dvacet. Nevýrazná, obyčejná. Chvilku jsem zauvažoval nad Victorem, který již spal v našem pokoji v penzionu. Vzpomněl jsem si na jeho výraz zděšení a odporu. To mě nabilo energií. Zahlédl jsem opodál větší kámen, který jsem vzal do rukou navléknutých v rukavicích. Kámen z výšky dopadl dívce na hlavu. Pokud tohle měla přežít, bude spíš k lítosti. S částečně ukojenou touhou jsem se odebral zpět na své pozorovací místo.

Postavil jsem se před katedrálu a zahleděl nahoru na nejvyšší věž. Nedivil jsem se, že lidé klekali ve svých dobách (ačkoliv i dnes) na kolena před něčím tak majestátním. Úkolem církve muselo být vybudování takového respektu před lidmi, že byli ochotní žít ve lži o tom, jak se musí chovat, aby se dostali do nebe a ne do pekla.