Jsem tvá budoucnost ✓

Část dvanáctá

John nás vezl na letiště. Projížděli jsme South Campem, Victor se málem zbláznil, když jsme jeli kousek od domu jeho rodičů.

Být bohatý znamená mít na osobní tryskáč, ale rozhodnout se pro letadlo, kterým létá každý, už z principu naštvání zbylých spolucestujících, když je předbíháte do první třídy.

Ruku z Victorova pasu jsem sundal až při kontrole dokladů a letenek. Zavazadla už asi byla na palubě a o chvíli později i my.

„Jak dlouho poletíme? Pustí nám aspoň film? Dostaneme něco na pití? Bude to bolet?"

„Probůh, letíš, neztrácíš panictví," protočil jsem oči.

„No, prakticky jo. Jsem letecký panic," zubil se na mě.

„Dostaneme pití, bude film a poletíme asi dvě hodiny. Ještě něco?"

„Do Evropy to je jen dvě hodiny?"

„Ne, ale přes oceán poplujeme na lodi," oznámil jsem mu.

„No vidíte, dvě panictví v jeden den budou pryč," okomentoval to. „Nikdy jsem se neplavil. Třeba budu mít mořskou nemoc," obával se.

„V deseti stupních jsi schopný jít si zaplavat do moře a bojíš se tohoto?"

„Plavat a plavit se, v tom je určitě rozdíl," bránil se mi. Natáhl si nohy a pořádně se opřel do sedadla. Okénkem vykoukl ven na nastupující lidi.

„To máš pravdu. Ale když mě budeš vytáčet, tak si i zaplaveš, neboj," popíchl jsem ho.

„Říkal jsem, že mě zabijete."

„Neudělal bych to. Byl to vtip."

„Můžu se na to zeptat Jenny?" pustil se do mě kousavě. Potom hned vypadal, že se na místě složí. Už jsem mlčel.

Vzlétli jsme. Chytil mě za ruku, když jsme překonávali první stovky metrů. Ujišťoval jsem ho, že to je v pořádku. Sám jsem za dobu „vzhůru" letěl asi potřetí.

Během cesty se Victor koukal na nějakou komedii a hrozně to prožíval. V jeho životě stačilo k radosti tak málo. Já se začetl do klasické knihy, kterou jsem si právě na cestu vzal. Louis říkal, že jsem ji před nehodou už četl a líbila se mi. Tak jsem jí dal druhou šanci.

„Williame! Hele, sluníčko," zatahal mě za rukáv saka a přilepil nos na okno.

„Co bys asi tak čekal? Že se schovalo za strom a nikdy ho nenajdeš?"

„Ne, ale nikdy mi nedošlo, že v takovéhle výšce je vlastně vidět, i když je zataženo."

„Máš být vědec," připomněl jsem mu.

„Ale nikdo neříká, že jsem v tom dvakrát dobrej," odvětil pohotově. „Vidím města pod námi. Můžu jen hádat, který to je. Nebo tohle a tohle," ukazoval někam pod nás.

„Ach Bože," povzdechl jsem si. „Máš pravdu. Je to zajímavé," položil jsem mu ruku na stehno. „Ty moje sluníčko," poplácal jsem ho a on zrudl.

„Se mnou někdy musíte bejt jednoduchej, Williame."

„Všímám si. Nicméně jako vědec bys měl mít rozhled. Hlavně o takových banalitách."

„Nejsem vědec. Vy jste vědec. Nebo jste spíš byl."

„To ti nakukala Theia?"

„Tak trochu," souhlasil neochotně. Vyjel jsem rukou výš, až skoro k jeho kyčli a on mi ji chytil.