Jsem tvá budoucnost ✓

Část osmá

Po dlouhé době jsem nasedl na post řidiče a vyjeli jsme do South Campu. Victor seděl vedle mě na místě spolujezdce. John měl totiž půl dne volno, potřeboval k doktorovi a měl nás odvézt až zpátky domů.

„Dlouho jsem neřídil," oznámil jsem Victorovi, když jsem s autem trochu cukl.

„Je to vidět, jste nějaký strnulejší než obvykle," dobíral si mě.

„Nebuď drzý, jsem tvůj šéf," oplatil jsem mu stejnou mincí. Na chvíli se zarazil a potom se snad snažil zmizet v kožené sedačce. Dlouho mlčel a potom pustil rádio.

„Jakou máte rád hudbu?"

„Nevím."

„Já mám rád rock," usmíval se. „Mám rád starší hudbu, z nové jen málo."

„To je pěkné," odpověděl jsem mu neutrálně.

„Nemáte ponětí, o čem mluvím, že?"

„Ne," zavrtěl jsem hlavou.

„Tak počkejte...něco tam vyberu a uvidíme, jestli se vám to bude líbit. Nebo můžete někdy zkusit Youtube," navrhl mi.

„Znám Youtube," zaškaredil jsem se na něj.

„Tak si tam někdy zkuste nějakou hudbu pustit."

„Posledně jsem si tam našel bandu kloučků, jak poskakují a taková hudba se mi fakt nelíbila."

„To byl nejspíš pop, Williame, to poslouchají spíš holky. Ale co třeba tohle?" přestal přepínat stanice.

„Není to špatné," odpověděl jsem mu po chvíli. „Rozhodně lepší než ti kluci."

„Stejně je zajímavý, že si nepamatujete hudbu, ale auto řídit zvládnete."

„Neztratil jsem kompletně celou paměť. Spíš fragmenty. Jsou lidé, kteří se musí znovu učit i chodit. Já měl v tomhle celkem štěstí, pamatuju si alespoň nějaké základy, s čímž se mi podařilo relativně normálně žít. Lidé nejsou jednoduší, Victore, jsou to komplexní bytosti a hlavně individuální."

„Omlouvám se," zatvářil jsem smutně.

„Neomlouvej. To až po té návštěvě, když tak," odlehčil jsem situaci a on spokojeně zamručel.

Nikdy jsem nevěřil, že se do toho domu ještě někdy podívám. Překročili jsme práh bytu Lawsonových a do nosů nás praštila vůně jídla.

„Vítejte u mě doma," zamumlal Victor. Přiřítila se k nám jeho matka, kterou jsem už od vidění znal, i jeho sestra.

„Vicu!" vrhla se na něj a málem ho povalila. Zatím jsem si podal ruku s matkou, když se od něj odlepila a spustila: „Tak tohle je tvůj nový přítel?" zeptala se na plná ústa.

Victor během vteřiny zrudl a zavrtěl hlavou.

„Tohle je můj šéf, Ano, ne můj přítel, proboha," teatrálně rozhodil rukama a radši mě poslal dál.

Celkem jsem začal chápat, po kom byl Victor roztomile trapný. Kolovalo mu to v žilách.

Ana se na mě dál dívala, když jsem se zastavil a čekal na něj, a pak prohlásila: „Nevypadáte dost staře na to, abyste byl jeho nadřízený. Omlouvám se," usmála se a odcupitala pryč.

„Omluvte ji, občas co na srdci, to na jazyku," ozvala se Alice, Victorova matka.

„V pořádku, už mi bylo řečeno, že vypadám velmi mladě," následoval jsem je do kuchyně.