Jsem tvá budoucnost ✓

Část sedmnáctá

„Vrátíme se sem někdy?" kňučel Victor při cestě na letiště.

„Možná. Uvidíme, jak vše půjde," snažil jsem se ho alespoň trošku povzbudit. Sám jsem totiž nevěděl. Ale tušil jsem, že cesty s nespokojeným chlapcem by nebyly již tak příjemné.

„Líbí se mi tady. Všechno a všichni jsou tu takoví slušnější. Chápete, trochu jako vy. I když...dost pochybuju, že všichni Britové jsou vrazi a tak," blábolil.

Podíval jsem se k nebi a skoro se až pleskl dlaní do čela.

„Už zas to děláš, Victore," upozornil jsem ho.

„No jo, máte pravdu," zčervenal. „Omlouvám se. Už nebudu trapný, rozhodně ne tak, aby to někdo viděl nebo slyšel, slibuju."

„Výborně. Mluvíme totiž anglicky. A anglicky dneska rozumí v podstatě každý," poučil jsem ho a on přikyvoval.

„Já vím, já vím, ale prostě...si nemůžu občas pomoct. Je to jako nějaká nemoc, která se projevuje před lidmi, před kterými by asi úplně neměla a v nejvíc nevhodných situacích."

„Nechme to."

Na letišti jsme opět předběhli úplně všechny a nastoupili do první třídy. Victor se hned připoutal, jako by mu to mělo při pádu letadla nějak výrazněji pomoct.

„Proč musíme pořád lítat? Já nevím, mohli jsme jet a plavit se, i když na moři to taky nebylo nic moc...Aspoň ale...plavat umím, lítat ne," rozhodil rukama a sejmul kolem procházejícího spolucestujícího.

„Už zase," zavrčel jsem, když se horečně omlouval a ruce si raději mačkal v klíně.

„O-omlouvám se, Williame, jsem trochu nervózní."

„Tak nebuď. Nemáš důvod. Jsi se mnou a letíš do Paříže. To přece není nic, z čeho bys měl být nervózní a knockoutovat lidi kolem," chytil jsem ho za ruce a on kývl na souhlas.

Když vypadal klidněji, pustil jsem ho. Brzy jsme vzlétli. Sotva jsem si stihl pořádně užít výhled, byli jsme na místě. Victor lehce podupával a nakukoval do okénka na mé straně, aby viděl, jestli už klesáme nebo ne. Když zjistil, že ano, značně se mu ulevilo.

„Auto už čeká, pane," oznámil mi Louis v letištní hale.

„Skvěle. Je nejvyšší čas jet. Pokud dnes chceme ještě něco stihnout," rýpl jsem loktem do Victora, který byl zas duchem úplně mimo a pozoroval vše kolem.

„Jo, jo, jasně, utahejte mě k smrti."

Po cestě jsme uvízli v zácpě. Victor se začínal nudit, tulil se ke mně a měl spoustu všetečných otázek, které mi lezly na nervy.

„Nemůžete prostě jenom tak vzlítnout? MERILAS by mělo vyvinout lítající auto..."

„Nejsem Harry Potter, Victore. Jsem jenom bohatý, ne Bůh. Dopravní situaci moc neovlivním, zvlášť ne v cizí zemi."

„Vy jste viděl Harryho?"

„Představ si, že viděl. Nejsem celé dny zašitý jen u sebe v kanceláři, občas jsem koukal i na televizi nebo se pohyboval na internetu."

„No, jo. Takže, jak to jako je, že si pamatujete některé věci, ale o sobě nevíte nic?" ptal se. Už asi po milionté.

„Victore," vydechl jsem zničeně. „Já nevím, čím to je. Pamatuju si instinktivně některé věci. Třeba základní matematické nebo chemické vzorce, vím, jak si zavázat tkaničky, ale prostě osobnější věci, o těch nemám tušení. Asi to byl nějaký druh traumatu," pokrčil jsem ramenem. „Snažím se myslet dopředu, ne zpátky," založil jsem si ruce na prsou. „Stejně s tím nic neudělám. Vzpomínky se mi nevrátí. A já jsem i rád, mohl jsem začít nový život. Nevím, jak bych se vyrovnával s tím, kdybych si pamatoval, že celá moje rodina uhořela v jednom domě. Navíc to dost možná nebyla nehoda. Byl bych posedlý touhou zabít toho, kdo to způsobil. Trochu jsem o tom totiž přemýšlel. V tom domě bylo dost únikových východů, někdo jiný to musel přežít, kdyby nebylo zamčeno..."