Jsem tvá budoucnost ✓

Část patnáctá

„Kdybyste si mohl cokoliv přát, co by to bylo?" zaskočil mě Victor na cestě směrem do Londýna.

„Proč se ptáš?" obezřetně jsem zkoumal území, do kterého jsme se pouštěli.

Chlapec obrátil oči vzhůru a drze odpověděl: „Protože chci vaše tužby použít proti vám a vydírat vás. Prostě mě to napadlo."

„Nevím. Vše, co si přeju, už mám. Nemyslíš?"

„Takže kdybyste si mohl přát, abyste...měl jiný záliby, než jaký máte, tak byste to nechtěl?"

„Ne. Já jsem já, nějaké hypotetické přání to nezmění. Navíc se mi můj život líbí se vším všudy. Hlavně tahle část se mi na něm líbí. Mimo to, že mám tebe."

„Dobře."

„Co by sis přál ty?" nadhodil jsem bezmyšlenkovitě.

„Asi aby na světě bylo víc hodných a slušných lidí. A abyste se z toho brzy dostal."

„Proč? Proč ti na mně tak záleží?"

„Nevím, Williame. Prostě celou dobu, co jsem u vás byl a nevěděl to, jsem snil o tom, že jednou přijdete do mýho pokoje, řeknete mi takový ty sladký věci jak z televize, začneme spolu randit a tak. Místo toho to dopadlo tak, jak to dopadlo. Život není růžovej, to jsem věděl už předtím, ale tohle bylo fakt nečekaný."

„Přál by sis, abys mě nikdy nepoznal?"

„Ne. Já vás poznal rád. Svým způsobem. Když si odmyslím všechny ty věci," zdůraznil zřetelně. „Nikdy jsem předtím neznal nikoho, komu by tak moc záleželo na tom, abych byl dobrej v něčem, co mě baví natolik, že jsem se rozhodl to dokonce vystudovat. Dal jste mi příležitost, jakou bych nedostal. Tak trochu jste byl první chlap, co se mi fakt hodně líbil. Fyzicky."

„Vidíš, Victore. Další důkaz toho, že jsme v podstatě zvířata. Řídíme se primárně tím, co se nám líbí a přitahuje nás. Pudy."

„Já vím. Ale stejně je zajímavý, jak jeden člověk může jít tak hrozně sám proti sobě. Víte, co si myslím? Že mě nějak rád máte. Jako že tam nějaká láska je. Protože kdyby nebyla, byl bych mrtvej. Proto si myslím, že se můžete změnit. Něco dobrýho ve vás totiž je..."

„Však jsem nikdy netvrdil,že jsem nějaká forma čistého zla. Nic není černé nebo bílé. Zas to ale neznamená ani to, že se musím zákonitě změnit, ať už se budeš snažit jakkoliv, Victore. Být tebou, smířil bych se spíš s tím, že mě nezměníš," řekl jsem chladně.

„Však uvidíme. Řekl bych, že na to mám dost času, pokud se nerozmyslíte a nezakopete mě někam pod drn."

„Victore," zvedl jsem na něj trochu hlas.

„Omlouvám se," sklopil oči.

„Myslím, že vystupujeme," drcl jsem do Victora, který pomalu usínal na okně auta.

„Jo? Tak jo. Můžeme si lehnout na pokoji a vyspat se?"

„Ne. Dnes je krásně, musíme toho využít, dokud neprší," otevřel jsem dveře a vystoupil. Chlapec se mě držel a koukal na hotel. Pracovník nás odvedl od recepce nahoru do pokoje. Victor padl na postel a očividně odmítal fungovat.

„Tohle cestování mě hrozně vyčerpává. To nemůžeme na jednom místě zůstat dýl? Třeba...pořádně poznat aspoň jednu kulturu, aspoň chvíli se cítit trochu jako doma?"