Jsem tvá budoucnost ✓

Část třicátá druhá

Prošel jsem do oddělení IT, kde měl být. Netušil jsem, co se mohlo stát. Ta dívka ho nikdy natolik nerozrušila, a to ani když do něj pořádně rýpala a utahovala si z něj. Něco muselo být špatně, jinak by to nedávalo smysl.

Třeba zjistila, že jsem Victora napíchl. To by byl trochu problém.

„Victore?" oslovil jsem chlapce, když se mezi dětmi rozhostilo prapodivné ticho.

„Williame?"

„Doufám, že moc neotravuješ. Rád bych si Theiu na chvíli taky vypůjčil," chytil jsem ho za rameno. Probodl jsem dívku pohledem. Něco na ní bylo jinak. V očích měla něco, co jsem v nich viděl jen tehdy, když jsme utíkali ruským podzemím před palbou týmu mého nepřítele, jenž se mě pravděpodobně pokusí dříve nebo později zabít. Strach.

„O co jde?" zeptala se a tím se prozradila naprosto. Hlas se jí klepal, očima utekla pryč.

„Děje se něco? Jsi v pořádku?" zahrál jsem starostlivý tón. Tohle bylo špatné, velmi špatné.

„A-ano. Jenom jsem nějak špatně vyspaná, přítelkyně se se mnou chce rozejít..."

Plácala se v tom. Nervózně si odhrnula vlasy z očí a přešlápla na místě.

„To je mi líto."

„A co to tedy chcete?" zeptala se namísto pokračování v rozběhlé konverzaci.

„Jenom se chci poptat na něco ohledně nových informací."

„A to nemůžeme tady? Chtěla jsem dnes odejít dřív."

„Bude to jen pár minut," usmál jsem se na ni.

Postrčil jsem je oba před sebe, panovalo mezi nimi silné napětí. Victor na ni během cesty skoro neustále zíral. Jako by se snad snažili domluvit beze slov, ale tak dobří přátelé naštěstí nebyli. Nesnášel jsem, když mi něco unikalo a Victor to věděl.

„Tákže," protáhl jsem, kdy jsem ji nechal usadit se v křesle naproti mně. „Za prvé – něco nového?"

„Ne, moc ne. Víme jen, že to přišlo odněkud ze severu. Ne moc daleko. Určitě tady mnohokrát byl, že ano, když se mu povedlo –"

„A za druhé – proč mi lžete?"

„Cože?"

„Nelžeme!"

„Poznám to. Tak o co jde, Theio?"

„Jak jsem řekla, přítelkyně se se mnou rozchází a já mám prostě nervy nadranc!" vyhrkla. Do očí se jí vlily slzy a podívala se po Victorovi, který měl tvář sklopenou k zemi.

„Victore?"

Chlapec zavrtěl hlavou.

„Já nevím," vypadlo z něj, když se na mě podíval po minutě ticha.

„Victore."

„Nevím."

„Nikdo neopustí tuto kancelář, dokud mi neřeknete pravdu."

„Nedělá si srandu," propustil napůl úst Victor.

„Ne, nedělám," potvrdil jsem. „Co jsi zjistila?"

Dívka se na mě pevně zahleděla.

„Nemyslím si, že můj osobní život by měl znamenat něco víc, pro kohokoliv. Je to moje věc."

Propalovala mě zuřivým pohledem, ale stále tam byl vidět i strach. Victor byl nervózní, bylo to na něm vidět. A proto jsem měl taky jistotu, že mi Theia lže. Kdyby šlo o osobní věc, byl by roztomile hravý a řekl, že mi do toho nic není, ne že o tom neví.