Jsem tvá budoucnost ✓

Část osmnáctá

„Ocenil bych, kdybyste mě přestal škrtit do bezvědomí jenom tak," vrčel ráno Victor. „Vždyť mě jednou fakt zabijete," mračil se.

„Omlouvám se. Byl to impulzivní krok."

„Jo, super, tak jste se omluvil a jako by nic se nestalo. Pokud mě nechcete, udělejte to rychle," rozkřikl se po mně. „Ale tohle prostě ne!"

Byl opravdu rozrušený. Třásl se vztekem a možná jsem v něm viděl i trochu strachu.

„Victore, uklidni se," chytil jsem ho za ruku. Prudce se mi vysmekl, vylezl z postele a vrávoravě se šel zavřít do koupelny. „No tak," klepal jsem na něj.

„Běžte do prdele!" ozvalo se.

Nechal jsem ho pár desítek minut uklidnit a šel to zkusit znovu. Párkrát jsem klepl a čekal na odezvu. Zámek cvakl a já vešel dovnitř. Seděl na zaklopené záchodové míse s rukama založenýma na hrudi.

„Jdete mě potrestat, co?" mručel.

„Ne. Jdu se ti omluvit. Neměl jsem to včera dělat. Ale ty o nás dvou nesmíš říkat takové věci."

„Jako takový, že jsme pár?" pozvedl obočí. „Ale my přece jsme pár. Ne úplně klasickej, ale jsme, ať už si myslíte cokoliv. Nebo spolu takhle žijeme a cestujeme v rámci pracovního pouta? Ha ha," protočil oči.

„Nebuď drzý," chytl jsem ho za vlasy. Podíval se mi do očí. Opravdu ho to bolelo, že nejsem ochotný připustit možnost romantického vztahu. Ale ať už byl jakýkoliv, tak takový opravdu ne.

„Vždyť víte, že vždycky budu," namítl mi klidně. Stoupl si a čekal. „Budete mě bít?"

„To chceš?" pozvedl jsem obočí. Zrudl a zavrtěl hlavou.

„Nechci."

„V tom případě nebudu," zašeptal jsem potichu. Rukama jsem sjel po bocích chlapce a sklonil se k němu. „Už ti takto nikdy neublížím, pokud to sám nebudeš chtít, ano?"

„Vážně?" ptal se nevěřícně.

„Vážně. Věř mi, Victore," pohladil jsem ho po zádech a on nakonec přikývl. Spadl mi kámen ze srdce. Dovolil mi přitisknout se k jeho rtům. Když se odtrhl, zahanbeně se zadíval do země.

„Mohl ses aspoň umýt, když jsi tu byl tak dlouho," dobíral jsem si ho.

„No, mohl, ale teď můžu s váma, ne?"

„Možná," zvolil jsem vyhýbavou odpověď. Nebyl jsem si jistý, jestli by to teď bylo dobré.

„Moc přemýšlíte," vytrhl mě ze všeho. Svlékl se a chtěl vlézt do vany.

„Počkej. Mohl bys přinést ručníky? Zůstaly v pokoji," oznámil jsem mu. Vyšel z koupelny, zamknul jsem za ním.

„Měl jste říct, že potřebujete čůrat," smál se za dveřmi, když jsem spláchl a šel mu otevřít. „Nedíval bych se," zaculil se nevinně a pak propukl v další smích.

„Jo, dobré, stačí, všichni máme jisté fyziologické potřeby..."

„Kam byste mě poslal, kdybyste potřeboval...?"

„Victore!" okřikl jsem ho. Tvářil se dál pobaveně. „Nebo se mám jít umýt sám?"

„Ne, to ne, ale... Nebuďte uražený," pověsil se na mě. „Stejně vím, že mě chcete, tak si tu nehrajte, že ne," vzal moje ruce a položil si je drze na zadek.

Pustil jsem vodu a odtok zašpuntoval. Vana byla naštěstí prostorná, vlezli bychom se i vedle nebo proti sobě, ale Victor měl jasno. Chtěl na klín. Jezdil mi rukama po hrudníku, zvědavě mě zkoumal. Jako vždy. Vzrušoval jsem ho stále i jen na pohled. Stydlivě se snažil skrýt svůj klín, aby to nebylo tak nápadné. Koutek se mi vyšvihl vzhůru.