Jsem tvá budoucnost ✓

Část třicátá čtvrtá

„Bože, Victore, měl jsi to vidět. Hořel. Normálně hořel před mýma očima a křičel. To kdybys ty slyšel, praskly by ti ušní bubínky. A pak ticho. Tak dokonalé ticho. Až ohlušující po tom rámusu, který tam nadělal."

„Nádhera, Williame," upustil sarkasticky a protočil oči. „Ale mě z toho vynechte, jo?"

„Victore, no tak," konejšivě jsem mu zašeptal do ucha, objal ho kolem pasu a políbil na krk. „Jsi velkou součástí mého života. A už navždy budeš."

„Já vím. Jen tohle mi prostě není vůbec příjemný. Je mi z toho spíš špatně. Stáhne se mi žaludek a nejradši bych zvracel a brečel. To ani jeden nechcem, řekl bych."

„Pravda. Ale s kým jiným bych se měl dělit o svoje dojmy? Věřím jen tobě...v tomhle."

„Díky, to mě potěšilo."

Skepticky stáhl mé ruce ze svého těla a přešel k oknu v pracovně. Povzdechl si a posadil se na parapet, nohu hodil přes druhou a podíval se na mě.

„Opravdu nechcete zvážit možnost, že byste s tím přestal? Jako nadobro?"

„Ne."

„Williame..."

„Tohle je můj život, Victore. Dělá mi to radost. Někdo si rád čte, já rád zabíjím. Jednoduché."

„Williame..."

„Ne, Victore. Prostě ne. Udělal bych pro tebe hodně věcí, určitě to víš, ale tohle je příliš. Tohle po mně chtít prostě nemůžeš."

„Fajn."

„Jsi naštvaný?"

„Trochu. Ale počítal jsem s takovou odpovědí. Jen prostě... Psychicky to moc nezvládám. Jako nic poslední dobou. Mohli jsme umřít, Williame. Kdyby spadla jiná část, kdybychom náhodou byli v laborkách... Celej svět se najednou sype a mě už to nebaví."

„Taky z toho nemám radost, pokud tě to uklidní. Chápu, že je to náročné. A co takhle si udělat příjemný večer?"

„A jak to myslíte, příjemný?"

„Nějaká hezká večeře, můžeme zajít na masáže... Nebo si je objednat sem. Sauna, bazén, vířivka, cokoliv."

„Já bych si dal nějakou hrozně nezdravou čokoládu, Williame."

„Může být. Výjimečně."

„A zmrzlinu?"

„Možná."

„Tureckej med?"

„Victore!"

„Tak ne. Budu spokojený i tak."

„Jsi tak uvolněný, hm?"

„Ta masérka věděla, kam přitlačit...a jak."

„Nelíbí se mi, když se tě kdokoliv jiný dotýká."

Můj dech šimral chlapce na zátylku a on se potichu zasmál.

„Hrozně si mě nárokujete, Williame. I když to je oprávněně."

„Ještě řekni, že ti to vadí."

„Nevadí. Vždyť víte, jak to mám... Že chci někomu patřit."

„Jsi takové moje napůl poslušné štěně."

„Tak to bych měl asi dostat obojek."

„Nehraj si se mnou. Nemůže to pro tebe skončit dobře."