Jsem tvá budoucnost ✓

Část čtvrtá

Ulice přestaly dýchat už před dobrou hodinou. Tak dlouhou dobu jsem čekal na svoji další hračku a rozptýlení. Byla malá, takový ten tmavší a uhrančivý typ. Na těchto lidech jsem vždy obdivoval to, jak jsou výrazní, temperamentní. Bylo mým štěstím, že tahle nebyla...

Táhlo jí na pozdní dvacítku, byla bez přítele, bez dětí, bez rodiny. Přesně dle mého gusta. Klapot jejích podpatků se nesl tichem jako ostré údery zvonu o půlnoci.

Tiše jsem se plížil za ní. Skoro jsem slyšel, jak přerývaně dýchá, udržovala totiž rychlejší tempo. Nebylo tu bezpečno nikdy, natož pak se mnou.

„Slečno Hardingová?" oslovil jsem ji. Cukla s sebou a prudce se otočila. Nepoznala mě. Už otevírala ústa k prvnímu dotazu, ale tak daleko se nedostala. Vzal jsem ji kufříkem po hlavě.

John stál s autem o pár set metrů dál. Prozvonil jsem ho, čímž jsem mu dal signál, že má přijet, jako vždy. Osvítily mě výrazná světla auta, která po chvilce zhasla a John mi ji pomohl svázat a naložit do kufru.

Nemohl jsem se dočkat příjezdu domů. Auto jako by nechtělo jet rychleji, i když bylo poháněno mými myšlenkami a tužbami.

„Můžu se zeptat, co si ní plánujete, pane?"

„Ještě přesně nevím. Ale není krásná?"

„Výborná volba. Nikdo si nevšimne, že už není mezi námi."

„To jsem si právě myslel. Johne, nemůžeme zrychlit?"

Motor přidal na otáčkách, uháněli jsme krajinou, jako bychom před něčím prchali. Možná taky ano.

Donesli mi ji až do herny. Už byla při životě, když jsme dojeli, ale ochotně jsem jí píchl dávku sedativ, která ji na chvíli zklidnila.

Vyčkával jsem, než zase bude plně při smyslech. Jinak to nemělo cenu. Nemělo by to ty správné grády. Nebyla by vidět bolest, panika, šílenství. Věci, které jsem vidět potřeboval, důvody, proč jsem to vůbec podnikal.

„Co se mnou uděláš?" zeptala se tichým hlasem.

„Chci tě zabít. Pomalu," usmál jsem se na ni.

Začala klasická hysterie. Bezmoc, strach, vykřičení plic, snaha dostat se pryč. Ach, jak já zbožňoval svoje koníčky.

Když už nemohla, vyčerpaně sklopila hlavu k zemi a jen seděla. Užíval jsem si ten pohled. Přešel jsem směrem ke skříňce za jejími zády a pomalu jsem mohl cítit, jak jí na šíji vyskočila husí kůže strachy. Potila se, funěla, z očí jí tekly proudy slz.

„Proč?" zeptala se.

„Protože chci. Jednou v životě uděláš něco tak skvělého a uspokojíš jednu velmi nestabilní duši. Pro to už se umřít dát, ne?" dřepl jsem si na úroveň jejích očí. Prskla mi do tváře a já ji prudce uhodil.

„Mohlo to bolet jen trochu," zavrčel jsem.

„Jsi stvůra!"

„To není nic nového," odfrkl jsem si. Vytáhl jsem zpoza sebe nožík. „Tohle sis vysloužila," ukázal jsem jí ho tak, aby si ho pořádně prohlédla.

„Vykucháš mě?"

„Ne, to je moc přízemní. Prostě budu jen řezat, řezat..." vykládal jsem jí a poprvé proťal kůži na její ruce ostřím. „Budeš krásná," přejel jsem jí nožem po tváři.

Řezal jsem pomalu, někdy rychleji. Řvala na mě, nadávala mi, ale nakonec ji odešly hlasivky. Nedivil jsem se, kolik toho asi mohla v životě namluvit? Když jsem skončil s první rukou, rozhodl jsem se být milosrdný a rány jí vyčistit dezinfekcí. Nejspíš by mi praskl ušní bubínek, kdyby ještě byla schopná vydat ze sebe hlásku.