Weird

kapitola 10.

Bree:

Byla jsem v místnosti. Stále přivázaná. Vždy jen přišla nějaká služebná, aby mě nakrmila. Nikdo jiný než ona zatím nepřišel. Ani Nikolaj. Doufám, že vyřídil to, co měl. Věřím mu. Mám strach, bojím se, jak to dopadne. Povede se můj plán nebo nakonec zabijou i mě?

Přišel Nikolaj. ,, Ahoj. Takže Nathanovi jsem vše vyřídil a mám ti vzkázat, že tě miluje. " Nevěděla jsem, co na to říct. Neznáme se tak dlouho a navíc, když jsme se viděli naposled, tak jsme se pohádali. Jen jsem nadzdvyhla jedno obočí. ,,Vážně?" ,,Jo fakt věř mi, sám mi to řek. A že ti přeje hodně štěstí." Bylo mi jasný, že si vymýšlí. Ale neřešila jsem to. ,,Kdy začneme vykonávat náš plán?" zeptala jsem se. ,,Třeba hned, ale než přijdu na všechno bude to trvat tak tři dny." řekl. ,,Nevadí. Tři dny není dlouhá doba. "

Za necelé tři dny mi řekl úplně všechno. Kde se kdo pohybuje, plán budovy, kdy kdo jezdí na obchodní schůzky a jak dlouho tam většinou jsou, a že přes oběd se nehlídají kamery. Začala jsem vytvářet plán úniku a rozvrhla si ho v hlavě přesně na minuty. Někde se zaseknu a je po všem, můžu plánovat znova. Nikolaj mi uvolnil provazy, ale tak aby to nebylo nápadný. Aby si každý myslel, že jsou pořád dost utáhlé. Teď je 11:25. Za 5 minut začíná oběd, který trvá do 12:15, takže na únik mám 45 minut. To neni špatný. Jen abych byla ve správný čas na správném místě, aby mě nikdo neviděl. Na obědech se střídají, aby vždycky byl někdo v budově. 5,4,3,2,1-JDU NA TO! Sundala jsem ze sebe provazy a vypálila ze dveří. Podle správných údajů tu nikdo nebyl. Zabočila jsem doleva a sešla po schodech dolů. Tam jsem se schovala za obrovský květináč, aby mohl nějaký chlap projít, bez toho aniž by si mě všiml. Povedlo se. Běžela jsem dál. Uviděla jsem okna, pod kterými jsem se musela skrčit, aby mě neviděli ti, co seděli v kancelářích. Dala jsem se doprava a pomalým krokem šla chodbou. Měla jsem to přesně vypočítané na sekundy. Jen co jsem došla nakonec chodby, vešla jsem do haly, ze které stačilo jen vyběhnout dveřma a byla bych venku, ale nepovedlo se. ,,Kam si myslíš, že jdeš?" Sakra. To sse nepovedlo. Že bych skusila pár kousků, co jsem se naučila sebeobraně? Otočila jsem se a spatřila chlapa ve velikosti Gorily. Tak na tohle mi chvaty nepomůžou. ,,Já se snažím utéct." řekla jsem narovinu. ,,Snaha marná." řekl a uchopil mě za paži. Táhl mě do nějaké místnosti, o které mi Nikolaj neřekl. Takže nevím co tam je. Vešli jsme a spatřila jsem Nikolaje. Chtěla jsem se usmát, ale uviděla jsem ještě někoho. Mámu a Nathana. Jelikož tady byla máma hned mi došlo, kdo v tom má prsty. ,,Nikolaji ty Kreténe, ty Debile, ty Hajzle!! Jak si mohl?" Křičela jsem. ,,Jak jsem mohl? No těžká otázka. Jak jsem jen mohl? No řeknu ti to jednoduše. Jsem lovec a lovím vlkodlaky a ty jsi mi sama práskla, že tovje matka je vlkodlak a takovou šanci si nemůžu nechat ujít. Konečně mě táta bude brát jako sobě rovného a ne jako chudinku, co nic nedokáže. Mimochodem děkuji Brittany, díky tobě budu mít slávu a bohatství a hlavně respekt." dokončil svůj monolog.

Na obrázku Nikolaj. 

Snad se vám další kapitolka líbí :) díky za vote i komenty a pokud by chtělo něco vylepšit tak mi dejte vědět. :) Díky Kája..