Weird

kapitola 14.

Bree:

Nevěděla jsem kudy zpátky dokud jsem se nedostala do nedalekého města, kterým jsme projížděli když jsme se stěhovali. První člověk kterého jsem potkala, byla malá holčička. ,,Ahoj neztratila ses?" zeptala jsem se jí hned potom, co jsem viděla její ustaraný a vyděšený výraz. ,,No.. oni tu byli nějací zlí muži a tvrdili, že moje maminka tatínek jsou zrůdy a zabili je..." Rozbrečela se. ,,Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se malé dívenky. ,,Cla-ri-sa." řekla mezi vzlyky. ,,Dobře Clarisko. Já jsem Bree. Neboj nic ti neudělám." usmála jsem se. Jen pokývala hlavou.

,,Bree?"

,,Ano Claris?"

,,Můžu zůstat s tebou?"

,,Že se ptáš." mrkla jsem na ni.

Clarisa se jen usmála a chytla se mě za ruku. Rozešli jsme se pryč z města. Cestou mi vyprávěla o jejich rodičích. Byli skvělí. Clarise bylo 5 let a měla hnědé dlouhé vlásky a hnědé oči.

Když jsem byli už za městem, konečně mi začala fungovat moje intuice a já přesně věděla, kde jsme. ,,Už jen kousek Clari a budem tam." řekla jsem a Clarisa si jen něco zabručela na protest. Už jí boleli nohy, tak jsem jí vzala na záda a šla jsem. Výhodou vlkodlaka je, že má sílu a výdrž 12x vetší než člověk. Clarisa podle mě je taky vlkodlak, ale projeví se jí to až později.

Došli jsme konečně do města a já zjistila, že nemám odvahu podívat se Nathanovi do očí. Bála jsem se co si o mě bude myslet. Že jsem zvíře? Nebo vrah, bezcitná mrcha co ho málem zabila? Děvka co nechala zemřít svoji matku? Ještě není pravý čas na to se mu ukázat. Ještě ne...

----------------

Začalo se stmívat, mezitím jsme se uvelebili u mě doma. Máma tam nebyla což byla špatná zpráva. Nevím, kde je a do skladu nepůjdu a už vubec ne s Clarisou. Je moc malá na to, abych ji vystavila nebezpečí.

Ustlala jsem Claris postel a připravila jí vše ke spánku. ,,Bree? Zazpíváš mi nějakou písničku? Mě se pak líp usíná." pověděla a já přikývla. ,,Hájej můj andílku, hajej a spi. Matička kolíbá děťátko svý. Hajej, nynej, dadej, malej. Matička kolíbá děťátko svý..." S úsměvem na rtech usnula a já se rozhodla jít zkontrolovat Nathana. Vykradla jsem se z baráku a šla do lesa.

Cestou jsem se vybavovala naše první shledání a sama pro sebe se umála. Slyšela jsem kroky tak jsem se rychle zastavila. Byl to Nikolaj? Vždyť ten je mrtvý. Sama jsem ho zabila, tak to přece musím vědět ne? Pomalu jsem se plížila za ním a zjistila, že jde na návštěvu k Nathanovi. Schovala jsem se za stromem v křoví, aby mě nikdo neviděl. Co si povídali jsem neslyšela, jen uvnitř začali padat rány a skončilo to tak, že se stejně prali venku. Věděla jsem, že Nathan nebojuje naplno. To by byl jinej mazec. Musela jsem se trošku předklonit, abych na ně dobře viděla, a abych neztratila rovnováhu, nakročila jsem si nohou. To jsem neměla dělat. Pod nohou mi křupla větvička a nastalo ticho. Je mi jasný, že to slyšeli, tak přestali bojovat. Viděla jsem jak Nikolaj utíká pryč a všimla si, že Nathan jde ke mě. Nechtěla jsem s ním ještě mluvit, tak jsem utekla, i když jsem věděla, že tam bude můj pach.

Nathan:

Ještě dlouho jsem ležel v posteli, než mi došlo, že taky musím do školy. Učitelé mi už několikrát volali, jestli jsem v pořádku a když jsem řekl že jo, spustili na mě, kdy teda hodlám přitahnout. Stejně jsem nehodlal vstát. Přemýšlel jsem nad Bree. Mám pocit, že je někde blízko a že by chtěla za mnou jít, ale něco jí v tom brání. Chvíli jsem si přehrával svoje bujné myšlení a oblékl se jako slušný školák. No, šlusný ne, ale nemůžu tam jít v teplácích. Sbalil jsem si věci a vyšel vstříc zábavnému dni plný znalostí! Miluju ironii.

A je tu další kapitolka :) jak se líbí? Byla bych ráda kdybyste mi taky napsali váš názor na celou povídku do komentů nebo zpráv to je jedno :) .. Krásný večer přeje Kája ;) :3