Weird

kapitola 15.

Bree:

Přišla jsem domů a Clarisa ještě spala. Cestou jsem nakoupila, tak jsem udělala oběma snídani, tousty a do mikrovlnky jsem dala ohřát mléko s kakaem pro Clarisu a době jsem udělala kafe. Budu ho potřebovat. Mezitím co jsem nalévala mléko do hrnečku jsem se koukla z okna a viděla jak jde Nathan nejspíš do školy. Zírala jsem na něj, jak jde se sklopeným pohledem a před sebou si kope kamínek. Dívala jsem se tak dlouho, až jsem přelila hrneček. ,,Do prdele!!" zařvala jsem a v tom si všimla, že se Nathan ohlídl. Rychle jsem se sklonila a doufala, že půjde dál.

,,Ahoj Bree." Srašně jsem se lekla, ale jen co jsem zjistila, že je to moje malá princezna, oddychla jsem si. ,,Co děláš na té zemi?" zeptala se. ,,Nic jen odpočívám." Blbej argument. Zvedla jsem se a zjistila, že Nathan už tam není tak jsem vzala hadr a začala utírat vylité mléko z kuchyňské linky a podlahy. V tom se ozval zvonek. ,,Sakra!" šeptla jsem. ,,Clariso hlavně neotvírej ano?" Jen přikývla a šla se schovat. Asi se bála, že to jsou Lovci. Šla jsem se nanápadně z balkonu podívat kdo to je. Nathan to nebyl. Došla jsem otevřít. Byl to podle pachu doktor, protože smrděl desinfekcí. ,,Dobrý den. Přejete si?" zeptala jsem se. ,,Ano, jsem doktor Brown. Jste Brittany Kinsley?" Přikývla jsem. ,,Jde o vaši matku. Mohla by jste prosím jet se mnou?" zeptal se. ,, Ou.. Ano určitě jen si něco zařídím." Rychle jsem řekla a zavřela dveře. ,,Clarisko? Já si jen nachvilku odskočím ano? na stole máš tousty, tak se najez. U botníku jsou nějaké lahve s vodou, tak kdybys měla žízeň, klidně si vezmi. Hned jsem zpátky." zavolala jsem v domě. ,,Dobře ahoj." Slyšela jsem, tak jsem se obula vyrazila za doktorem. Nasedli jsme do modré AUDI A4 a vyjeli směr nemocnice. Cestou jsem opět viděla Nathana, stále šel stejným stylem. Ten Kamínek pro něj byl asi hodně zajímavej.

Zastavili jsme před nemocnicí. Vešli dovnitř a on mě vedl nejspíš směrem, kde leží moje mamka. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že tam vlastně leží kvůli mě. Zastavili jsme se u dveří a on pokynul rukou abych vešla. ,,Můžu se jen zeptat co jí je?" Doktor si jen povzdychl, lae hned mi odpověděl. ,,Žije jen na přístrojích a my potřebujeme váš souhlas k tomu, jí odpojit." Jen jsem kývla a vešla. Do té doby dokud jsem ji neviděla nehybně ležet, mi vůbec nedocházelo, co se tu vlastně děje. Vždyť já mám teď rozhodnout jestli moje mamka umře teď nebo jindy. Rozplakala jsem se, klekla si k mamčině posteli a chytla ji za ruku. ,,Mami proč? Proč odcházíš? Mami zůstaň se mnou.." brečela jsem dál. Nevěděla jsem co mám v tuhle chvíli jiného dělat. Jen jsem tam seděla u postele a plakala. Nechci mamku ztratit. Ne teď a ne takhle.

Nathan:

Šel jsem schválně okolo Breeina domu s nadějí, že by tam mohla zázrakem být. Kopal jsem do kamínku před sebou. Dům byl stále bez náznaku života. Pohlédl jsem do okna, ale nikdo v něm nebyl. Šel jsem dál směrem do školy.

Ve škole jsem si dal věci do třídy a vzal si učebnice na další hodinu. Byla to Angličtina. Právě probíráme Williama Shakespeara. Romeo a Julie, Hamlet, to snad zná každý. Při hodině jsem se vůbec nemohl soustředit. Nevím, co jsem si furt myslel. Bree už se nevrátí.Určitě si našla někde útočiště a zapomněla na mě, i na mámu nebo je už dávno mrtvá. Celou hodinu angličtiny jsem se věnoval telefonu. Ani jsem si nevšiml, že na učitel stojí u mojí lavice. Pomalu jsem zvedl hlavu. ,,Pane učiteli?" zeptal jsem se a čekal co z něho vypadne. ,,Vy si dovolujete používat telfonní mobil při mé hodině?" Díval se na mě zamračeně. ,,Ne pane učiteli." Snažil jsem se tvářit drsně, ale stejně malý úšklebek byl vidět. ,,Okamžitě do ředitelny!" Zařval. Zvedl jsem se a odešel do ředitelny.

Bree:

Doktorovi jsem řekla, že si to musím rozmyslet. Cítím naději, že se z toho mamka dostane. Pomalu jsem kráčela domů a zachtělo se mi, že se nejdřív půjdu podívat k Nathanovi. Vím je to riskantní. za prvé mě tam bude cítit a za druhé, jak ho znám, tak se kdykoli sebere ze školy a jde si prostě domů.

Stála jsem před chatrčí. Ujistila se, že tu nikdo není a vešla dovnitř. Lehla jsem si na gauč a cítila tu krásnou vůni santalového dřeva, kterou jsem vždycky cítila v blízkosti Nathana. Užívala jsem si ten pocit a představovala si jakoby tu byl se mnou a držel mě v objetí.

,,Ale ale ale.. Kohopak to tu máme? Naše vlčice se dostavila na svou vlastní popravu? Tebe jsem tu nečekal." Usmál se slizky ve dveřích Nikolaj.

Tak tu máme další :) doufám, že jsem to nepokazila :D