Cesta domů

Kapitola 1

Připadám si jako atrakce. Všichni na mě koukají, a nejen na mě. Koukají na nás se znechucenými, ale i s chápavými pohledy. Někdo dokonce vypadá, že ho to baví. I tací lidé tu jsou.

Radši se koukám do země a už po několikáté se sama sebe ptám Co jsem to provedla?

Jdu uličkou lemovanou davem lidí různého věku, pohlaví i postavení, když zaslechnu své jméno. Ten hlas bych poznala všude, můj malý bráška.

„Kaylo!" vykřikne znovu. Zvednu hlavu a marně ho hledám v davu. Kluk, který jde za mnou, do mě narazí.

„Promiň," zamumlá. Nic neřeknu, jen dál hledám svého malého brášku. Když konečně spatřím jeho hnědé vlasy a malé ruce, které si marně proráží cestu davem, přijde ke mně jeden z dozorců, kterým tu říkáme Strážci.

„Pokračujte," řekne s kamennou tváří. Nepohnu se.

„Jen chvíli, prosím," zažadoním. Patrikovi se konečně podaří prodrat se mezi lidmi a rozběhne se ke mně.

„Pokračujte," zopakuje muž. Patrik ke mně přiběhne a skočí mi do náruče.

„Nechoď!" zakřičí. Nechci ho opustit. Chci tu s ním zůstat. Někdo ho musí chránit.

„Vrátím se, slibuju," zašeptám mu do ouška. Strážce ho ode mě odtrhne se slovy: „Je mi líto."

Na šedém tričku mám jeho slzy. Co jsem to provedla? Opouštím svého brášku. Mého bratříčka. Vždycky ke mně vzhlížel a důvěřoval mi. Zklamala jsem ho.

Nastoupím do letadla a hledám volné místo. Chci sedět sama. Jeden ze Strážců mě popadne a posadí vedle vysokého hnědovlasého kluka. Vedle toho kluka, který do mě předtím vrazil. Teda alespoň myslím, že je to on. Ale to je jedno. Všechno už je jedno.

Kouká z okna, jako by někoho hledal. Stejně tak i já. Snažím se zahlédnout svého bratra. Nebo mamku. Je tady? Určitě je. Musí tu být. Chci se rozloučit. Prosím.

Letadlo se dá do pohybu. Sedadla jsou na sebe nalepená, aby se sem vešlo co nejvíc lidí. Co nejvíce zločinců.

Nedokážu odhadnout, kolik nás tu je. Ani se na to nedokážu soustředit. Mami! Kde jsi? chce se mi zakřičet, ale jenom dal mlčky hledám v davu.

Konečně se mi podaří ji zahlédnout. Její krátké hnědé vlasy a oči plné slz. Nebreč, mami. Ne kvůli mně.

Letadlo se rozjíždí a my nabíráme výšku. Opouštím svojí rodinu.

Opřu se o staré sedadlo a přemýšlím, co mě tam čeká. Vrátím se někdy domů?

(O 3 dny dříve)

Seděla jsem na staré židli a pozorovala své třesoucí se ruce.

„Bude to sranda," říkali. Možná tak pro ně. Mně to ale nic dobrého rozhodně nepřineslo.

„Kayla Wolffová?" zeptala se postarší paní v úzké černé sukni a tmavě modrém saku a vytrhla mě tak z přemýšlení.

Pomalu jsem přikývla a zvedla se ze staré židle. Věděla jsem, co mě čeká. Předstoupení před Radu jako na každého, kdo něco provede. Takhle to tady funguje. Něco provedete, oni vás chytí, jdete před Radu a ta rozhodne, co s vámi bude dál. Je to jednoduché. A proto to funguje. To nám vtloukají do hlavy už od školky.

Místnost, do které jsem vstoupila, byla obrovská. Nikdy předtím jsem tady nebyla. Na vysokém stropě jsou zvláštní malby. Slyšela jsem, že vysvětlují, jak tenhle proces probíhá. Jen kousek od dveří, kterými jsem vstoupila dovnitř, celá malba začíná.