Cesta domů

Kapitola 22

Tentokrát se nevzbudím s křikem. Jen se rychle posadím a setřu si pot z čela. Na tvářích cítím zaslechlé slzy.

Co to, sakra, bylo?

Rozhlédnu se kolem a sama sebe se snažím přesvědčit, že to byl jen sen.

Dylan vedle mě spokojeně oddechuje a na druhé straně jeskyně uvidím Petera, Johna a Miu, jak spí opřený jeden o druhého jako domino.

A pak něco zaslechnu. Prší. Dešťové kapky bubnují do listů.

,,Vstávejte!" zakřičím. ,,No tak, rychle."

,,Co je?" ozve se Lissa a zadívá se na mě přivřenýma očima.

,,Prší," odpovím prostě. S Dylanovou pomoci odendám dřevěnou paletu a podívám se ven. Měla jsem pravdu. Vážně prší.

Vyběhnu ven a nechám dešťové kapky dopadnout na můj obličej i do mé pusy.

,,Musíme nějak zadržet vodu," řeknu ostatním, ale nikdo mě neposlouchá. Všichni jsou v euforii. A krom toho tady stejně není nic na zadržení vody.

Zase otevřu oči a otočím se kolem dokola. Všichni se usmívají a nechají vodu, aby jim zmáčela vlasy.

Pak něco spatřím. Jako by se ve stínu stromů něco mihlo. Začnu pomalu couvat zpátky, až narazím do Johna.

,,Děje se něco?" zeptá se vystarašeně. Rána na obličeji se mu ještě pořádně nezahojila.

Znovu to spatřím. Pevně sevřu Johnovu ruku.

,,Něco tam je, Johne," zašeptám. Přihmouří oči a podívá se stejným směrem jako já.

,,Nic tam není." Zavrtí hlavou.

,,Je," stojím si na svém. ,,Musíme všechny dostat dovnitř. Hned."

,,Kaylo, vždyť-"

Přeruší ho zavrčení. Ucítím, jak sebou leknutím cukne.

,,Zpátky!" zakřičí John. Všichni se po sobě vyděšeně podívají, ale nikdo nic nedělá.

,,Dělejte!" zakřičím. Otočím se a rozběhnu se k otvoru. Ostatní mě následují. V to jsem doufala.

,,Vlci!" zakřičí někdo. Už se neotačím. Postavím se k otvoru a čekám na ostatní.

,,Mio, Lisso! Rychle. No tak!"

Jedna po druhé vlezou dovnitř. Následuje je John, Cassie a Peter. Dylan se u mě zastaví.

,,Co to, sakra, děláš?!" vyjedu na něj. ,,Vlez tam!"

,,Až po tobě," odvětí. Vezme mě do náruče a prostrčí otvorem. Dopadnu na kolena a zalapám po dechu.

,,Kde je Simon?" ozve se Mikův hlas. Otočím se přesně ve chvíli, kdy se vlk s otevřenou tlamou vrhá na chybějícího člena naší skupiny.

Zakřičím a ruku si dám před pusu, abych svůj hlas ztlumila. Už se nechci koukat, ale nedokážu se pohnout. Nejde to.

,,Kaylo," zašeptá Dylan a položí mi ruce na ramena. Zavrtím sebou a setřesu tak jeho ruce.

,,Ne. Prosím," špitnu. Myslela jsem si, že nedokážu truchlit za někoho, koho neznám. Mýlila jsem se. Tenhle ostrov mi bere lidi, které mám ráda. Mé jediné přátele.

Nejdřív Sean, potom James, málem i Peter a teď Simon, se kterým jsem nikdy nemluvila, ale to je fuk. Kdo ještě? Nikdo. Nedovolím to.

Když opět zaslechnu vlčí zavytí, rychle se postavím a přitisknu se k Dylanovi.

Ale nevychází z venku. To nevyvíjí ti vlci u otvoru. Museli nás najít. Museli najít cestu z druhé strany.

,,Musíme dolů." Otočím se na ostatní. ,,Hned!"

Všichni se jakoby probudí a rozběhnou se ke vstupu do chodeb. Jeskyní se rozléhá vlčí zavrčení a stále sílí. Blíží se.

Všichni se nahrneme k jediné cestě, která nám zbyla. První jde Peter. Uslyším, jak dopadne na zem. Potom jde Lissa, následovaná Miou, Cassie a Johnem. Potom jde Mike s kamenným výrazem.

Dylan mě vezme za ruku a odrazí se. Stáhne mě sebou a já skončím v jeho náručí. Když zase ucítím pevnou půdu pod nohama, rozhlédnu se kolem sebe, ale je tu moc velká tma.

,,Jsme všichni?" zeptá se Dylan.

,,Snad," odpoví někdo.

,,Musíme jít," špitnu směrem k Dylanovi. Stisknu jeho ruku.

Zavytí se ozve znovu a někdo vyděšeně vykřikne. Nedokážu určit, jak blízko jsou nebo jestli nás tu můžou najít.

Když se opět ozve hlasité zavrčení, někdo vykřikne:,,Utíkejte!"

Chci je nějak zastavit, ale ostatní se rozběhnou a vezmou mě sebou jako lavina.

,,Ne, počkejte!" bezmocně křičím. Někdo pevně sevře moji ruku a táhne mě pryč. Každou chvíli o něco klopýtnu, ale pořád běžím dál.

Snažím se ve tmě té osobě podívat do obličeje, ale nevidím nic než tmu a sem tam nějaké obrysy.

Pak se najednou zastaví a chytne mě pod krkem. Zalapám po dechu a snažím se osvobodit.

,,Co to děláš?!" zasyčím k němu. ,,Nemůžu dýchat! Přestaň!"

,,Kaylo, Kaylo, Kaylo...," řekne mi a já si konečně uvědomím, kdo to je. ,,Kdo by to do tebe řekl?"

,,Miku, o čem to mluvíš? Nic jsem ti neudělala. Pusť mě!" Snažím se mu vykroutit, ale nic proti němu nezmůžu.

,,Povedlo se ti to tajit dostatečně dlouho, víš o tom? Myslel jsem si, že po smrti toho kluka ta tvoje ochrana poleví, ale ty jsi stále byla opevněná těmi hradbami."

,,Co to meleš? Pusť mě! Hned!" Snažím se křičet, ale z hrdla se mi vydere jen přiškrcený zvuk.

,,Jen nedělej, že o ničem nevíš. Ten způsob, jakým se chováš... Tak se správný obyvatel nechová, pokud není v příbuzenském vztahu s někým z Rady-"

,,Nech toho!" přeruším ho. Podaří se mi ho kopnout do rozkroku. O krok ustoupí a to je moje chvíle. Otočím se a rozběhnu se pryč. Stihnu ale udělat jen pár kroků, než mě někdo chytí zápěstí a škubne mnou zpátky.

,,Ahoj, Kaylo," jeskyní se ozve jeho hlas.

,,Pomoc!" zavřeštím. ,,Jsem tady! Dylane! Johne! Pom-"

,,Drž hubu!" sykne Kevin. ,,Nebo jí zabiju." Chytne mě za vlasy a otočí mě o sto osmdesát stupňů. Zamžourám do světla z louče, které se najednou objevilo naproti mě.

Drží ho ten kluk, který předtím odvazoval Jamese. Vedle něj stojí ještě jeden, starší a někomu drží ruce za zády. Mia.

,,Opovaž se jí ublížit," řeknu pevným hlasem. ,,Co chceš?"

,,Víš, Kaylo, dovol mi ti to vysvětlit. Jistě víš, že jediný, kdo má právo být ve vedení, je Rada. Máme na to geny. Ale ty jsi jiná. Prý jsi pro nás hrozba. Lidé jako ty bývají označováni. Tak kde máš své znamení?"

,,Já nevím, o čem to mluvíš. Žádné znamení nemám. Pusť mě!" Chci zakřičet, ale když vidím Miu, jak má šátkem zacpanou pusu, rozhodnu se pro mlčení.

,,Nelži!" zasyčí mi do ucha. Potom mi rukou zajede pod tričko. Snažím se jeho ruku setřást.

,,Nemel sebou," napomene mě. Tentokrát tiše. Rukou přejde po mých zádech a já na tvářích ucítím slzy zoufalství.