Cesta domů

Kapitola 24

,,Jak?" zeptám se hlasem tak tichým, že si nejsem jistá, jestli mě vůbec slyšel.

,,Všechno ti řeknu. Můžeme být tady, zbytek lidí je právě venku nebo řeší tvé přátele."

,,Přátele? Oni jsou tady? A je Dylan... Jsou všichni v pořádku?" Vyletím jako čert z krabičky.

,,Je jim fajn. Tessa a Nick je sem před chvílí dostali druhým vchodem. Brzy je uvidíš," uklidní mě.

Otočím se na dívku s hnědými vlasy a kývnu na ni. Pousměje se a spolu s Connorem se někam vytratí.

,,Takže...," snažím se nějak začít. ,,Proč? Proč jsi to udělal? Opustil jsi nás. Patrika, mamku i mě. Proč?"

,,Kaylo," dá mi ruku na rameno, ale ji setřesu. Teď ve mně převládá vztek a já se ho nesnažím skrýt.

,,Jen jsem vás chtěl chránit, dobře? Nikdy bych vás neopustil, kdybych nemusel. Jste má rodina, Kaylo."

,,Chránit před čím?"

,,Před Radou. Lidé, kteří mají znamení, jsou tak nějak předurčeni je svrhnout."

,,Ale já žádné znamení, ať už je to cokoliv, nemám, tak proč mě Kevin napadl?"

,,Napadl?" Svraští obočí a něco si pro sebe zamumlá.

,,Znamení je dědičné. Ve čtrnácti jsi měla dostat své, ale nikdy k tomu nedošlo, protože se o nás Rada dozvěděla. Řadu let jsme to drželi v tajnosti. Mysleli si, že je to pouhé tetování. Víš, podle pověstí by čtyři lidé, kteří nosí znamení, měli utvořit svět lepším. Společně by měli všechny zachránit."

Povytáhnu obočí a zadívám se na něj jako na blázna.

,,Je to složité. I když ten dotyčný ještě nemá znamení, je hrozbou, protože je jiný. Nebezpečný pro Radu. Když jsme přišel na to, že na mě mají podezření, byl jsem nucen uprchnout. Všichni jsme museli. Měli jsme namířeno někam dál, ale kvůli nehodě jsme skončili tady. Tohle místo jsme nepostavili my, jen jsem z něj udělali prozatimní domov. Přijelo nás dvacet pět, ale teď už je nás jen devatenáct."

,,Takže James patřil k vám. On... zachránil mi život."

,,Já vím," řekne klidným hlasem. ,,To já jsem mu řekl, ať se o tebe postará. Udělal bych to sám, ale ostatní nesouhlasili s tím, abychom vám pomohli. Jamese jsi neznala, tak to nakonec odsouhlasili."

,,To ty jsi zabil toho vlka? Takže to byl tvůj hlas. Byl jsi tam, zachránil jsi mě. Ale James mě zachránil potom, jak o tom víš?"

,,Řekl mi to," odpoví a v jeho hlasu zaschlechnu překvapený tón.

,,On je naživu? Kde?" Postavím se a prohrábnu si vlasy. Nemůžu tomu uvěřit.

,,Pojď se mnou." Zvedne se a rukou mi položí mezi lopatky. Projdeme velkými dveřmi a ocitneme se v tmavé chodbě.

Párkrát zahneme, než se vynoříme v místnosti, která nejspíš slouží jako ošetřovna.

Přejedu pohledem po těch pár lidech, kteří jsou tady, a pak ho spatřím. Leží v rohu na hnědé dece a má zavřené oči.

Udělám pár kroků a kleknu si vedle něj. Pohladím ho po tváři a otočím se na tátu.

,,Bude v pořádku?" zeptám se ho šeptem.

,,Doufám," odpoví prostě, ale jeho hlas zní nejistě a možná i trochu zoufale. Otočím se zase zpátky.

,,Kulku jsme mu vyoperovali, ale bojím se, že se mu do rány dostala infekce," vysvětlí.

Neodpovím, jen koukám na Jamese a jeho od potu mokré černé vlasy.

,,Davide?" zaslechnu jméno svého otce. Otočím se a spatřím hnědovlasého kluka. Na pravé straně obličeje má zvláštní tetování. Nejspíš znamení. A z jedné jeho strany má krvavý šrám.

,,Nicku? Co se stalo?" Táta se postaví a prohlédne si jeho zranění. ,,Ošetřím ti to. Sedni si."

Chvíli váhá, ale tátovi se moc odporovat nedá. Sedne si na jednu z černých beden a podívá se na mě a potom na Jamese.

,,Co se tedy stalo?" vyzvídá táta.

,,Šel jsem pro ty dva kluky, co napadli tvoji dceru, ale napadli mě a chtěli mi vyříznout znamení," vysvětlí Nick. ,,Jak je Jamesovi?"

Tátovi se na obličeji objeví naštvaný výraz. Vezme do ruky kousek látky a namočí ho do vody a alkoholu. Potom se na chvíli otočí na Jamese.

,,Zvládne to. Tvůj bratr bude v pořádku," odpoví, ale vím, že si tím není jistý.

Nick si oddechne a znovu se na mě podívá. Jen jeden druhému koukáme do očí.

,,Hotovo," řekne táta a látku od krve strčí do jedné z krabic. Nick na něj kývne a bez dalších slov odejde.

Posunu se blíž ke zdi a opřu si o ní hlavu. Vezmu Jamese za ruku a pevně jí stisknu. Zavřu oči a pokusím se nějak vstřebat všechno, co jsem se dozvěděla.

,,Budu ve vedlejší místnosti, kdybys mě hledala," zaslechnu říkat tátu. Pak se mi podaří usnout.

++++

,,Kaylo?" probudí mě jeho hlas. Jeho krásné oči se na mě s překvapením a údivem zadívají. Rukama se podepře a zvedne se do sedu. Opatrně, abych mu nějak neublížila, ho obejmu a on mě k sobě přitiskne.

,,Myslela jsem, že jsi mrtvý," zašeptám mu do ucha. ,,Jak ti je?"

,,Je mi fajn." Ještě víc k sobě přitiskne. ,,Už je mi dobře."

Ale úplná pravda to být nemůže. Poznám, že má teplotu. Už jen udržet se v sedu mu dělá problém.

,,Jak ses sem dostala?" zeptá se, když se od něj odtáhnu.

,,Connor mě sem dostal. Zachránil mě před Kevinem."

,,A Kevin je kde?" vychrlí na mě další otázku.

,,J-já nevím. Nějaký kluk... Nick říkal, že utekli potom, co se mu pokusili odstranit znamení," odpovím.

,,A je v pořádku?" Jeho oči mě nepřetržitě sledují a poznám v nich strach. Chápu to, jsou to sourozenci.

,,Mě nepostřelili," ozve se z druhé strany. Stojí tam jeho bratr. Nick. Hnědé vlasy má spadené v obličeji.

,,Někdo na tebe čeká." Otočí se na mě. Pousměju se na Jamese a zvednu se ze země.

,,Tady," řekne, když k němu dojdu, a podá mi černou mikinu. ,,To ti posílá Tessa."

,,Děkuju," odpovím a vezmu si ji od něj. Je mi trochu větší, ale celou dobu jsem byla v tílku, a tak ocením každý kus oblečení.

Následuju ho chodbou. Zastaví se před bílým závěsem vyrobeným z nějakého prostěradla a pokyne mi, abych šla dovnitř.

Jakmile tam vejdu, pohledem se střetnu s Dylanem. Okamžitě se zvedne z provizorní židle a rychlými kroky se dostane až ke mně.

Jednu ruku mu položím na záda a druhou na krk. Trochu se odtáhne, takže jeden druhému koukáme do očí. Nahne se ke mně a přitiskne své rty na mé.

××××

Prosím, neukamenujte mě za to, jak se to na konec vyvinulo. Původně jsem to plánovala úplně jinak, ale tak co už :D
Už jen pár kapitol, a jsme na konci tohoto příběhu...