Cesta domů

Kapitola 3

Snažila jsem se tvářit, že všechno zvládám. Ve skutečnosti se mi ale chtělo brečet. Zamrkala jsem a snažila jsem se tak zahnat slzy.

Jeden rok. Jeden celý rok, běželo mi hlavou stále dokola.

Bez dalších řečí pustili místnost. Všichni měli kamenné výrazy.

Slečna v úplném oblečku mě zavedla do malého pokoje, kde nebylo nic jiného než postel s bílým prostěradlem. Žádná okna. Žádné sluneční světlo.

Svezla se podél zdi na zem.

Nikdy jsem s nimi neměla nikam chodit. Zavřu oči.

,,Něco jsme našli!" křikne malý kluk a zamává na nás. Doběhnu za nimi následovaná Miou, Dylanem a Seanem.

Je to celkem úzký průchod do jeskyně, kde není vidět nic jiného než tma. Super.

,,Tak kdo jde první?" zeptá se kluk v modrém tričku.

,,Vy tam chcete jít?" zeptá se Mia se zděšeným výrazem.

,,Brzo bude tma. Chceš snad spát venku?" zeptá se kluk.

Mia zavrtí hlavou, ale vyděšený výraz z její tváře nezmizí.

,,Super. Najděte nějaký klacek. Budeme potřebovat světlo."

Každý se otočí o sto osmdesát stupňů a začne hledat.

,,Chytej!" zakřičí kluk v zelené mikině a hodí mu tlustý klacek. No, vypadá to spíš jako větev.

Kluk vezme svoje tričko a utrhne kousek látky. Potom popadne dva kameny ze země a sedne si. Nohama si přidržuje klacek. Použije je jako křesadlo.

Nějakým zázrakem se mu podaří to zapálit.

,,Kouknu se, jestli by se tam dalo spát." Zvedne se a proleze otvorem do jeskyně.

Když zmizí ve tmě, hlavou mi projede nepříjemná vzpomínka.

,,Kam šel táta?" zeptal se Patrik. Táta chodil pryč celkem často, ale vždy řekl, kam jde. Tentokrát to ale bylo jiné.

Mamka plakala. Plakat jsem ji viděla snad jen dvakrát. Tuhle noc a ještě v den, kdy jí zemřeli rodiče.

,,Mami?" zeptala jsem se váhavě.

,,Prostě odešel. Řekl, že už se nevrátí. Nic víc."

Nechtěla jsem tmou věřit. Bylo mi třináct. Už jsem to chápala. Jen jsem nemohla uvěřit, že by můj otec byl něčeho takového schopen.

Rozběhla jsem se za ním ven. Byla tma a jediné světlo bylo z pouliční lampy. V ulici byly dvě, ale jen keď a svítila.

Snažila jsem se najít alespoň jeho siluetu nebo zaslechnout nějaký zvuk.

,,Tak kde jsi?" zeptala jsem se do tmy. ,,Tati?"

Nic. Kromě děsivé tmy ještě pršelo. Cítila jsem chladné kapky na krku, jak mi stékají za tričko.

,,Tati, prosím!" křikla jsem. Slzy sen mi draly do očí, ale já jim to nedovolila. Zkousla jsem si ret a zamrkáním je poslala zpátky.

Už jsem chtěla zajít zpátky do domu, když jsem něco zaslechla. V domnění, že je to můj taťka, jsem se vydala za zvukem. Znělo to jako kroky.

,,Tati?"

,,Tady." Odpověděl někdo. Nebyl to táta. Já to ale nepoznala. Šla jsem dál a dál. Nebylo to nějak daleko, nevnímala jsem, kolikrát zatáčím. Jediné, co jsem vnímala, byla touha najít tátu. Když jsem asi po třetí zahla za roh, někdo mě popadl. Chtěla jsem vyjeknout, ale on mi položil ruku na ústa.