Cesta domů

Kapitola 29

Když se vzbudím, už neležím v tátově objetí. Místo toho vedle mě sedí Dylan a se starostlivým pohledem mě pozoruje. Mám pocit, jako bych vůbec nespala.

Promnu si oči a prohrábnu si vlasy. Tak ráda bych si teď dala sprchu.

,,Jak dlouho jsem spala?" zeptám se ho.

,,Asi jen dvě hodiny. Tvůj táta mi řekl, co se stalo." Pohladí mě po ruce a políbí mě na čelo. ,,Kdybys cokoli potřebovala-"

,,Já o tom jen nechci mluvit, jo?" přeruším ho.

Přikývne a už nic neřekne. Zvednu se a opráším si kalhoty.

,,Kam jdeš?"

,,Copak ty nemáš hlad?"

++++

Když se po jídle zvednu ze země, nikdo za mnou nejde. A já jsem ráda. Zatím jsem o tom s nikým nemluvila, i když mi Mia, John i Cassie nabízeli, že si s nimi můžu promluvit.

Zamířím přímo na ošetřovnu. Cestou naštěstí nikoho nepotkám.

James sedí téměř ve stejné pozici jako předtím. Ale tentokrát spí. Nickovo tričko nasáklé krví je povytažené, takže je mu vidět obvaz. Na čele má šedý mokrý kapesník, který mu zmáčel vlasy. Nebo to je možná jen pot.

Sednu si na druhou stranu matrace a položím Nickovi ruku na předloktí.

,,Děkuju, že jsi zachránil mé přátele," zašeptám. Nevím proč, ale ještě jsem mu nepoděkovala a takhle aspoň budu mít čisté svědomí. I když nevím, jestli mě vůbec slyší.

,,Tak tady jsi," promluví najednou James a já leknutím naskočím.

Když se na něj podívám, okamžitě si všimnu tmavých pytlů pod očima a unavených očí.

,,Slyšel jsem, c-"

,,Teď ne, prosím."

,,Dobře."

Zadívám se na svoje ruce, které se zase začínají třást. Složím hlavu do dlaní a začnu zhluboka dýchat.

Zaslechnu kroky a pak mě někdo přitáhne k sobě. Rukou mě obejme a já se opřu o jeho rameno. A pak to neudržím.

Slzy mi začnou stékat po tvářích jedna za druhou a já je nemám jak zastavit. Možná ani nechci. Možná to že sebe potřebuju dostat. S někým si promluvit.

,,Je to dobrý. Nejsi na to sama," mluví na mě konejšivým hlasem James.

,,Zabila jsem ho," brečím dál. ,,Nechtěla jsem... J-já..." Nedokážu dokončit větu.

,,Jen ses bránila. To je přirozený instinkt, Kaylo. Je to normální."

,,To, že někomu vezmeš život, není normální," odpovím mu roztřeseným hlasem.

,,Tak jsem to nemyslel," začne se bránit.

,,Já vím."

Pohladí mě po vlasech. Zavřu oči a snažím se najít způsob, jak zastavím další příval slz.

,,J-jame..." zaslechnu a zvednu hlavu. Nick má stále zavřené oči, ale pořád mumlá jméno svého bratra. Nejdřív mě zalije vlna úlevy, že se probouzí, ale místo toho se jen přerývaně nadechne a hned potom vydechne. Další nádech už nepřijde.

,,Nicku... Nicku," zašeptá James a zatřese se svým bratrem. Odstrčím ho a roztrhnu Nickovo tričko.

,,Běž pro tátu, nikdo už tady neumře," řeknu pevným hlasem. Setřu si slzy, nadechnu se a položím ruce na Nickův hrudník. A začnu s masáží.