Cesta domů

Kapitola 5

Dopadnu na tvrdou zem a málem to neustojím. Chvíli čekám, až si mé oči aspoň trochu přivyknou na tmu.

,,Kaylo?" ozve se Dylanův hlas. Jsem necelý metr, možná jen půlmetru, pod ním. Jsem v podzemí. ,,Co tam je? Vidíš něco?"

,,Zatím jen tmu," odpovím. Udělám pár kroků a o něco zakopnu.

,,Sakra," řeknu si pro sebe. Na kolenou mám špinavá kola od hlíny.

Otřu si zpocené ruce o kalhoty. O co jsem to vlastně zakopla?

Dřepnu si a spatřím truhlu. Vypadá jako z pohádky o pirátech.

Prsty nahmatám víko a pokusím se otevřít truhlu. Tady k té naštěstí nepotřebuju klíč.

Věci v ní jsou přikryty nějakou světlou látkou. Odhrnu ji.

Pod ní je hned několik věcí. Zápalky. Nůž. Tři nádoby na vodu a.....zbraň.

,,Sakra," zašeptám. Nechci přemýšlet o tom, co by se mohlo stát, kdyby se dostala do ruky třeba Kevinovi.

,,Dylane?" syknu.

,,Jo?" ozve se za mnou.

Prudce se otočím.

,,Dávej si na ty vlasy bacha," zasměje. Musela jsem ho praštit.

,,Promiň," zamumlám a sehnu se k truhle. ,,Pojď sem."

Dřepne si ke mně.

,,Sirky? Super. A tyhle láhve se budou hodit," usměje se.

Úsměv mu ale z tváře zmizí, když spatří zbraň.

,,Je nabitá?" zeptá se mě, jako bych měla znát odpověď.

,,Jak mám vědět, jestli je nabitá?"

Dá si zbraň do pravé ruky a otevře zásobník. Aspoň teda myslím, že se tomu tak říká.

Jsou v ní náboje. Tohle není dobrý.

Podívá se na mě. ,,O tomhle se nikdo nesmí dozvědět."

Vezme zbraň, strčí si jí za opasek a stáhne si triko, které jí částečně zakryje.

,,Třeba to pokračuje," řeknu a zvednu se ze země. ,,Myslím tu cestu."

Snažím se nemyslet na tu zbraň a na škody, které by mohla napáchat.

,,Možná." Dylan se poškrábe na hlavě a rozhlédne se. ,,Můžeme se sem vrátit potom. Teď jdeme najít vodu."

Chci jít dál, ale ne sama. Takže jen popadnu nůž a strčím si ho do kapsy. Potom z truhly vyndám lahve. Jednu si strčím do podpaží a zbylé dvě mám v rukou. Do kapsy od kalhot si strčím sirky.

,,Jdeme." Pousměje se Dylan. Úsměv mu neoplatím, jen ho následuju.

Postaví se přímo pod otvor, kterým jsme se sem dostali.

,,Petere!" křikne. Nad námi se objeví hnědovlasý kluk, kterému jsme dala na starost zraněnou blondýnku.

,,Co je?" zeptá se a hnědé vlasy mu spadnou do tváře. Až teď si všimnu, že má na tváři tenkou jizvu.

,,Chytej!" křikne Dylan a hodí mu láhev. Peter jí bez problémů chytne. Stejně to pokračuje i s dalšími dvěma láhvemi.

,,A jak se dostaneme nahoru?" zeptám se a kouknu nad sebe. Dylan se jen pousměje a chytne mě za zápěstí. ,,Co to sakra děláš?"

,,Neboj." Znovu se usměje. ,,Seane!"

Nad námi se objeví Seanova blonďatá hlava a natáhne ke mě ruku.

,,To jste udělali lidský řetěz?" Zasměju se.

,,Si piš." Mrkne na mě. Lidský řetěz ani není potřeba, stačí, aby ho někdo nahoře chytil za nohy.

Zvedne mi ruku na hlavu. Sean mě pevně chytí a s Peterovou pomocí mě vytáhne nahoru. Jejich stisk bolí, ale ne nějak moc.
Když se konečně postavím, Dylan už je taky nahoře. V kapse nahmatám nůž. Hlavou mi má chvíli projede nepříjemná vzpomínka na vlka. Zavřu oči a zavrtím hlavou. Teď ne!

Jdeme rovnou za nosem. Nikdo už naštěstí do ničeho nešlápne ani se nezraní. Celou cestu mi vrtá hlavou, kam ta podzemí chodba vede. Jsou někde další truhly? Co když je to propojené s naší jeskyní? Později se tam musím vrátit. Prostě musím.

Slunce nad námi nás otravuje svým ostrým světlem a mě je čím dál větší teplo. Sundám si mikinu a uvážu si jí za rukávy kolem pasu.

Je tady vůbec někdy zima? Třeba sníh? Nikdo tu není připravený na mrazivější podmínky. Doma byl sníh taky jen výjimečně.

,,Pšššt!" sykne někdo vepředu. Asi Dylan. Všichni se jako na povel zastaví. Ale já zareaguju pozdě a vrázím do Petera, který šel přede mnou. Otočí se na mě.

,,Promiň," zašeptám.

,,To nic," usměje se a dál mi nevěnuje pozornost.

Moment, proč jsme vlastně zastavili? Stalo se něco?

Představím si, jak se někde vynoří velký vlk a skočí po nás. Snažím se tu myšlenku vyhnat z hlavy, ale stále před sebou vidím jeho tajemné oči a velké tlapy.

Udělám krok do strany, abych viděla dopředu.

Dylan a Sean jsou pryč. Obejdu pětičlenou skupinku a rozhlédnu se kolem. Zrychlí se mi srdeční tep. Kde jsou?

Nepanikař!

,,Kaylo!" ozve se odněkud. Ten hlas už poznám. Dylan. Vydechnu úlevou a znovu se rozhlédnu.

,,Všichni! Pojďte sem!" ozve se znovu.

Skupinka se dá do pohybu a za malou chvíli konečně spatřím Dylanovy hnědé vlasy, které téměř splývají s tmavou kůrou stromů.

Sean klečí na zemi a nad něčím se sklání. Pak mi dojde, co kolem sebe vlastně slyším. Šumění potoka.

Dokázali jsem to. Našli jsme vodu. Všichni vykřiknou radostí a nahnou se k potoku. Čistá a hlavně studená voda je osvěžující. Sluníčko už mi nepřipadá tak nepříjemné.

Dylan se Seanem naberou do lahví vodu. Tři láhve pro deset lidí. Zítra sem budeme muset znovu. Takhle to nepůjde. Musíme najít víc lahví.

Chvíli jen ležíme vedle potoka a koukáme na modrou oblohu.

,,Tak fajn, zvedat," řekne Dylan, ale ani jemu se očividně nikam jít nechce.

Všichni se pomalu šouráme zpátky. I když si nikdo zřejmě úplně nepamatuje cestu.

Naštěstí se na trávě vytvořila sešlapaná cesta. Jdeme správně. Když procházíme kolem otvoru do podzemí, na chvíli se zastavím. Bojuju s touhou jít to prozkoumat.

Mia a John ale také musejí mít žízeň. Doběhnu ostatní a zvolním tempo. Cestou se nám ještě podaří najít pár borůvek a malin. Je tady toho mnohem víc, ale nikdo si není jistý, jestli to není jedovaté. O halucinace tu nikdo nestojí a tak posbíráme jen to, co známe z učebnic přírodopisu.

Když konečně spatříme jeskyni, vydechnu úlevou. Jsem unavená a hladová. Vezmu si od Dylana jednu láhev a vlezu dovnitř.

,,Tak kdo má žízeň?" řeknu hlasitě. Chci je překvapit.

Nikdo neodpoví.

,,Haló?"

Zase nic. Udělám pár kroků hlouběji do jeskyně. Přece by sami nikam nešli.

,,Mio? Johne? Tohle není vtipný," řeknu vážně. Ruku s lahví spustím podél těla a otočím se na Dylana, který právě vlezl dovnitř.

,,Jsou venku?" zeptám se. Začíná se mě zmocňovat panika.

Dylan zavrtí hlavou. ,,Nemůžeme je najít."

Bezmocně padnu na kolena.