Cesta domů

Kapitola 2

,,Jsem Dylan," podá mi ruku kluk, který seděl vedle mě. Zaraženě se na něj podívám, ale nakonec mu podám svou.

,,Já jsem Kayla."

,,Nuže, těším mě, Kaylo. Cos provedla?" zeptá se.

Čeho tím chce jako docílit?

,,Nic," odpovím.

,,Tak co potom děláš tady?"

Neodpovím. Jen se otočím na pomyslném podpatku mých tenisek a vydám se pryč. Kam, to je mi ale záhadou.

(O 4 dny dříve)

,,Kaylo!" zavolala na mě moje nejlepší kamarádka Aria. Její blonďaté vlasy ji padaly do tváře.

Když jsem k ní přišla, objala mě a já se na chvíli ztratila v záplavě jejích vlasů.

,,Všechno nejlepší!" Z kapsy černého kabátu vytáhla malou šedou krabičku ovázanou modrou stužkou.

,,Děkuju. To jsi nemusela," řekla jsem a se zvědavostí rozvázala pečlivě uvázanou mašli. V krabičce byl krásný stříbrný náramek s nápisem 'Never stop dreaming'. Někomu by se to možná zdálo kýčovité, ale já zbožňuju citáty. Byl opravdu překrásný.

,,Je úžasný. Děkuju moc." Znovu jsem ji objala a pomalými kroky jsme se vydaly do školy.

Jako pokaždé jsme se posadily vedle sebe a na lavici položily sešity.

Vypadalo to jako normální školní den. Dokud za mnou po třetí hodině nepřišel Luke. Jeho nádherné hnědé oči se vpíjely do mých. Černé vlasy měl rozcuchané všemi směry. Vytáhl ruce z kapes a sedl si na lavici. ,,Čau Kaylo." Řekl a ukázal dokonalý chrup.

,,Nazdar Luku," odpověděla jsem s předstíraným nezájmem. Ve skutečnosti jsem vždy hltala každé slovo, které mi kdy řekl. A že jich zatím moc nebylo.

,,Dnes večer chystáme takovou akcičku. No a když máš ty narozeniny, napadlo mě, že bys mohla jít s námi."

Chtělo se mi zakřičet "Ano!", ale jen jsem se usmála. ,,Půjdu ráda."

Tohle byla největší chyba v mém životě.

Vyhrnu si rukáv modré mikiny a odhalím tak stříbrný náramek. Vzpomenu si na Ariu. Ona je jediná, s kým jsem po soudu mluvila. Slíbila mi, že se postará o Patrika. Jsem ji za to vděčná celým svým srdcem. Opravdu.

Zvládnu to. Vrátím se zpátky k Patrikovi, mamce i k Arie. Musím se vrátit zpátky.

Nevím jak, ale dojdu k řece. Nebo je to spíš potok? To je jedno. Je to voda.

Kleknu si a nechám vodu téct na mé dlaně. Potom si opláchnu obličej. Studená voda mě alespoň částečně probudí.

Kouknu se na oblohu, kde se vznáší odpolední slunce a svým teplem mě hřeje na tváři.

,,Všichni sem!" zaslechnu z dálky. ,,No tak lidi!"

Pomalými kroky se vydám za hlasem. Černovlasý kluk stojí na pařezu a rozhlíží se kolem.

A ty se snažíš o co? Chci se zeptat, ale neudělám to. Na to se příliš bojím.

,,Poslouchejte! Rada nás sem poslala, abychom se polepšili a ponaučili. Já se ale nic učit nepotřebuju. Tady nás nesvazují pravidla. Tady jsme volní."