Cesta domů

Kapitola 15

Celou cestu zpátky nikdo nepromluví. Dylan se mnou srovná krok, ale nic neřekne. Jen jdeme mlčky vedle sebe.

Připadám si, jako by mi někdo vytrhl srdce z těla a strčil ho do sušičky na prádlo.

Nohy se mi motají a mám pocit, že každou chvíli upadnu. Až teď mi dochází, jak strašný mám hlad. Žaludek se dožaduje přísunu potravy a já přemýšlím, kdy jsem vůbec naposledy jedla.

Nejspíš ještě před tím, než jsme sem přiletěli. Tu poslední noc v cele.

,,Prosím vás, nechte mě se rozloučit," prosila jsem ženu, která mi donesla večeři. ,,Chci jen naposledy vidět rodinu."

,,Nejde to, zatíčko," odpověděla. Byla to první a nejspíš i jediná osoba, která se chovala mile. ,,Ani nevíš, jak ráda bych to pro tebe udělala."

Smutně jsem sklopila pohled k nohám, které se díky mé velikosti sotva dotýkaly podlahy.

,,Ale něco pro tebe udělat můžu."

Zvedla jsem hlavu a zadívala se jí do zeleno-hnědých očí. Pousmála se a z kapsy tmavých kalhot vytáhla kus papíru a tužku.

,,Můžeš jim to napsat. Předám to tvé matce. Slibuju. Nic víc pro tebe udělat nemůžu." S těmito slovy opustila místnost.

Vrátila se asi o hodinu později, když už jsem si myslela, že na mě úplně zapomněla.

Ani jsem si nepamatovala, co jsem tam napsala. Ruka mi prostě jezdila po papíře.

,,Děkuju moc," řekla jsem ženě. Mohla být tak stejně stará, jako máma.

Usmála se na mě a spolu s talířem se zbytky jídla si ode mě vzala i papír a tužku.

Ani mě nenapadlo se jí zeptat, jestli ví, kdo je má matka. Prostě jsem jí věřila. Měla upřímné, hnědo-zelené oči. Jako mi už je pohledem řekla, že jí můžu věřit.

,,Panebože," vydechnu tiše. Dylan, který se ode mě už trochu vzdálil, se na mě překvapeně podívá.

Nevěnuju mu pozornost. Oči té ženy už jsem někde viděla. Není to douho. Už vím, kdo to je. Seanova matka.

Zavrtím hlavou, jako bych sama sebe snažila přesvědčit o opaku. Ale musí to tak být. Ta žena, která mi pomohla se rozloučit, je matkou mého kamaráda, kterého jsem nedokázala zachránit.

Hlava mi třeští a myslím, že už moc daleko nedojdu. Snažím se myslet na něco jiného, ale nic mě nenapadá.

,,Jsi v pohodě?" Dylan mi položí ruku na rameno a já udělám pár kroků vpravo, dál od něj.

Na tváři stále cítím nepříjemnou bolest od jeho dlouhých prstů. Vím, že to nechtěl udělat, ale pořád mi nějak nedochází, proč k tomu vůbec došlo.

Otočím se na Johna, který se šourá za nami. Z kapsy tmavých kalhot mu vykukuje necelá polovina láhve. V ruce má další.

Kouká do země a ani si nevšimne, že jsem se přesunula k němu.

,,Dobrý?" zeptám se starostlivě.

Má natržený ret a pod nosem zaschlou krev. Co ti to udělal?

,,Je mi fajn," řekne podrážděně.

,,Tak si dělej, co chceš." Prudce se otočím a ihned toho zalituju. Zamotá se mi hlava a já se snažím něčeho zachytit, abych zmírnila pád.

K mému překvapení je to Dylan. Jeho silné paže mě včas zachytí a já už znovu neupadnu.

Oči se mi zavírají, ale je nesmím omdlít. Už znovu ne. Pevně se Dylana chytnu, jako by mi mohl pomoct zůstat vzhůru.

,,Dobrý?" zeptá se. V jeho očích není ani stopy po tom hněvu, se kterým se vrhl na Johna.

,,J-jo," odpovím tiše, ale stále se ho držím. Nejsem si jistá, že bych zvládla stát sama.

,,Vypadáš ještě hůř než včera," konstatuje John, který se najednou objevil nade mnou.

,,Díky." Pokusím se usmát. ,,Už je mi líp."

,,Nevypadáš na to," řekne Dylan a preměří si mě pohledem. Stále mě jednou rukou podpírá. Druhou mi podepře nohy a zvedne mě ze země. Teď mě drží v náručí, jako bych nic nevážila. Ale já vím, že zrovna lehká nejsem.

Naposledy mě takhle v náručí držel táta, když mi bylo šest a spadla jsem z kola. Nesl mě celou cestu z parku až domů. Pamatuju si, že jsem strašně vyváděla kvůli odřenému koleni.

,,Nemusíš mě nosit," řeknu Dylanovi po chvíli.

,,Jseš bílá jako stěna. Kdybych tě postavil na zem, do minuty na ní ležíš. O to se klidně vsadím."

Nic na to neřeknu. Jen si opřu hlavu o Dylanův hrudník a zavřu oči. Představím si Seana, jak leží v lese vedle vlka, který ho zabil. Musíme se pro něj vrátit. Musíme ho pohřbít. Musíme se rozloučit.

,,Konečně," zaslechnu Dylana. Otevřu oči a oddechnu si. Pár metrů před námi už je jeskyně.

Když k ní dojdeme, Dylan mě opatrně položí na zem.

,,Klid, nejsem z porcelánu," řeknu, ale do očí se mu nepodívám. Nemůžu.

Stojí přímo před průchodem, takže nemůžu projít. Pravou rukou pomalu míří k mému obličeji. Tentokrát neucuknu. Nechám ho, aby se lehce dotknul mé tváře. Jakmile se jeho prsty dotknou mé modřiny, tváří mi projede vlna bolesti a já syknu.

,,Promiň." Stáhne rukou dolů a uvolní mi cestu. Vlezu dovnitř a hned za mnou jde John, který mi podává láhev.

,,Kaylo!" vykřikne někdo a rozběhne se k nám. ,,Jsi v pořádku?" Mia se na mě starostlivě zadívá.

,,Jsem jen...," nevím co říct. ,,Je mám fajn, jak je na tom Peter?" Převedu řeč jinam.

,,Moc dobře ne," odpoví a zadívá se na své boty. Za ní spatřím Petera, jak leží na zemi přikrytý něčí bundou a klepe se.

Rychlými kroky dojdou k němu. Hlava mi třeští, jako by se mi tam usadilo všech sedm trpaslíků a začali kopat.

,,Petere?" Pomalu mu dám ruku na tvář. Celý hoří, ale klepe se zimou.

,,Petere, slyšíš mě?" zkusím to znovu. ,,Otevři oči, no tak, Petere."

,,Kaylo?" řekne a pomalu otevře oči.

,,Jsem tady," ujistím ho. ,,Musíš se napít, zkus se posadit."

Odšroubuju víčko a dám láhev Peterovi k ústům. Roztřesenou rukou si jí přidrží, ale já na ní svou ruku přesto nechám.

Pak láhev zase zašroubuju a postavím jí ke stěně. Peter si zase lehne a já přes něj přehodím i svou modrou mikinu, která je stále špinavá od jeho krve. Netuším, co mám dělat. Potřebuje léky. Do rány se mu nejspíš dostala infekce. Potřebuje doktora. Opravdového doktora.

I přes všechny své pochyby mu tiše řeknu:,,Budeš v pořádku, Petere, to ti slibuju."