Cesta domů

Kapitola 18

Znovu stojím v tom lese. Ale tentokrát úplně sama. Neslyším žádný křik nebo pláč. Prostě nic.

Otočím se kolem dokola, ale už předem vím, že tam nikdo není.

Udělám pár kroků a znovu se ohlédnu. Nic.

,,Hej!" ozve se za mnou. Takže tu nejsem sama. Otočím se a pak ho spatřím. Pohlédnu mu do očí, které se lesknou slzami. Ruku si tiskne na ránu na boku, ze které se řine krev. Hnědé vlasy má místy špinavé od krve.

,,Petere!" zakřičím a rozběhnu se k němu. ,,Co se stalo?!"

Všimnu si, že jeho rána na rameni zmizela.

,,Proč?" zeptá se a podívá se mi do očí.

,,Co proč?"

,,Proč jsi to udělala?"

S tlumeným křikem se probudím. Cítím, jak mi pot teče po spánku. Srdce mi bije, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi a dýchám, jako bych právě doběhla maratón.

V očích mě pálí slzy a cítím něčí ruku, jak mě hladí po zádech.

,,Bude to dobrý," šeptá mi jeho hlas. Pohladí mě po tváři. ,,Byl to jen sen. Peter je v pořádku."

Ale až moc živý sen, pomyslím si. Otočím se na Petera a oddechnu si. V jeho obličeji už je téměř normální barva. Je mu líp.

Obejmu Dylana a nechám své slzy opět dopadat na jeho tričko.

Raději ani nechci vědět, co si o mně myslí. Už zase mu tady brečím. Nejsem dostatečně silná na to, abych se s tím vypořádala. Jak ve mně pak někdo může vidět vůdkyni? Jak někomu můžu ukázat, že mně může věřit, když nemá dostatek síly, abych se s tím smířila.

Odtrhnu se od něj a hřbetem ruky si šetřu slzy. Už přestaň! křičím na sebe v duchu.

Rozhlédnu se kolem. Všichni ještě spí, takže jsem nikoho nevzbudila. Nikdo mě neviděl.

,,Chceš se rozloučit se Seanem?" zeptá se Dylan a zvedne se ze země.

Přikývnu a chytnu se jeho ruky, kterou ke mě napřáhl. Vytáhne mě na nohy. Trochu zavrávorám, ale jakmile nabudu ztracené rovnováhy, následuju ho.

Před otvorem si ještě otřu zpocené ruce o kalhoty a společně vyjdeme ven.

,,Vem si to," řekne a podá mi nůž. Nejdřív nechci, ale nakonec si nůž vezmu a strčím ho do kapsy.

Vyrazí do prava od jeskyně a já ho následuju. Před očima stále vidím ten sen. Petera s děsivým a bolestným výrazem v očích. Jeho ránu na boku. A taky jeho slova. ,,Proč jsi to udělala?" Co tím myslel? Udělala jsem mu to já? Ne. Nemohla jsem to být já. Nikdy bych mu neublížila.

,,Co se ti zdálo?" Vythrne mě z přemýšlení Dylan. ,,Křičela jsi Peterovo jméno."

,,Nechci o tom mluvit," řeknu a sklopím oči k zemi.

,,Dobře," odpoví nejistě, ale už se na nic neptá. ,,Je to už jen kousek odsud."

Zavede mě na místo obehnané stromy. Je to malý plácek s krásně zelenou trávou. Kromě jednoho místa. Kousek od vysokého dubu je položený kámen, na který je vyryto jeho jméno. Sean. Pod tím je menším písmem - Úžasný přítel. Nikdy nezapomeneme.

Není tam ani jeho příjmení nebo datum narození. Nestihl nám ho říct. Do očí se mi opět derou slzy. Ale já teď nechci brečet. Už ne.

Hrdlo se mi sevře a mám pocit, že za chvíli nebudu moct dýchat. Je mrtvý. Pryč.

,,Chceš tu být na chvíli sama?" zeptá se Dylan a položí mi ruku na rameno.

,,Jo." Víc neřeknu. Chce se mi křičet a plakat. Proč on. Proč zrovna on? Nezasloužil si to. Zemřel kvůli tomu, že ho sem Rada poslala. A já ani nevím za co. Ale nemůžu - nechci - plakat před Dylanem. Znovu ne.

Zaslechnu Dylanovy vzdalující se kroky a v tu chvíli se mi podlomí kolena. Už nemůžu.

Dám ruku na kámen, jako bych se tak mohla dotknout Seana. Na tvářích cítím horké slzy, které se nedají zastavit.

,,Je mi to moc líto," zašeptám. Z hrdla se mi hlasitější hlas nevydere.

,,Panebože! Je mi to tak líto, Seana!" Chci zakřičet, ale nejde to.

Rukama se obejmu a sklopím hlavu. Nechávám slzy volně dopadat na zem. Pokud se odsud dostanu, jak se podívám jeho matce do očí. Po tom všem, co pro mě udělala.

,,Omlouvám se. Nemohl jsi nám říct, co máme vzkázat tvé mamce. Ale jestli se odsud dostaneme, řeknu jí, jak statečný a silný jsi byl. Jak moc jsi nám pomohl. A my se odsud dostaneme. Jedině tak uctíme tvojí památku." Párkrát se zhluboka nadechnu a vydechnu.

Zaslechnu za sebou zvláštní zvuk a vím, co bude následovat. Opět jsou tady.

,,Vypadni odtud!" zakřičí někdo. Ale Dylan to není. Otočím se a spatřím mohutné zvíře, jak se ke mě velkými kroky blíží.

Až teď si vzpomenu na nůž v mé kapse. Už je ale pozdě. Instinktivně si dám ruku před obličej. Vlk se odrazí a spatřím jeho velké tesáky. Vyděšeně vykřiknu. A potom kousek ode mě něco prosviští.

Vlk zaryje své tesáky do mé levé ruky. Vykřiknu bolestí. Pod jeho vahou se převažím dozadu.

Hlava mi přistane kousek od kamene se Seanovým jménem. Čekám, až vlk znovu vycení své tesáky. Ale ne. Jen na mě nehnutě leží. A nedýchá.

Do očí se mi derou slzy zoufalství. Nemůžu se hnout. Gravitace drží vlka u země a s jeho vahou ho nemůžu ani odstrčit.

Hlava se mi po nárazu začíná motat a má víčka jsou s každým okamžikem těžší a těžší.

,,Neboj." Ozve se někdo kousek ode mě. Všechno kolem mě se točí. Vidím mohutné ruce, jak berou tělo vlka a sundávají ho ze mě.

Konečně se zhluboka nadechnu. Hlava mi stále třeští. Nemůžu se posadit. Nemůžu se ani pohnout.

Nemám sílu na to, abych udržela oči otevřené. Bere mě za zraněnou ruku a něčím se jí pokouší obvázat. Já ale téměř nevnímám. Tedy až na příšernou bolest.

Jednu ruku mi dá pod kolena a druhou na záda. Potom mě zvedne ze země.

,,Mám tě. Budeš v pořádku." Řekne mi. Ten hlas mi někoho připomíná.

,,Kam to jdeme?" zeptám se. ,,A kde je Dylan?"

,,Vše se dozvíš." Víc už mi toho neřekne. A já bych toho asi ani víc neslyšela. Hlavu si opřu o jeho hrudník a pomalu upadám do bezvědomí.

Už vím, koho mi ten hlas připomíná. Tati?