Cesta domů

Kapitola 6

,,Kde jsou?!" zakřičím hystericky. Ruce se mi okamžitě začnou třást.

,,Hej," Dylan si ke mně klekne a položí mi ruku na záda. ,,Najdeme je. Klídek."

Mluví konejšivým hlasem. Po tvářích se mi ale stále koulí jedna slza za druhou. Nemůžu to zastavit.

Dá mi ruku na rameno a přitiskne mě k sobě. Položím mu hlavu na hruď a zaposlouchám se do rytmu jeho srdce. Snažím se uklidnit, ale nejde to. Pokaždé, i když jen na vteřinu zavřu oči, vidím Kevina se zbraní v ruce, jak míří na Miinu hlavu.

Dylan mě hladí po vlasech, jako to dělával táta, když jsem byla malá. Vždycky mě pevně sevřel v objetí a nepustil, dokud jsem neusla. I když nás opustil, musím přiznat, že mi chybí.

Můj strach ale najednou vystřídá vztek. Rychle se zvednu a Dylan na mě chvíli nechápavě kouká.

,,Kevin," řeknu naštvaně. ,,Musel to být on."

,,Kaylo, to nem-"

,,Musel to být on." Nenechám ho domluvit. ,,Nikdo jiný tu není. Přece se jen tak nezvedli a neodešli. John byl..je zraněný, daleko by se nedostali. A proč taky? Byli tu v bezpečí a..."

Začnu zrychleně dýchat. Opřu se o stěnu, abych neupadla.

,,Dylane, musíme je najít," vysypu ze sebe rychle. Snažím se zpomalit svůj dech, ale nejde to. Nemůžu.

Na tvářích stále cítím horké slzy. Hřbetem ruky si je setřu. Třesou se mi kolena.

Co když odešli sami od sebe?, pomyslím si, ale hned tu myšlenku zase vyženu z hlavy.

Dylan ke mně pomalu přijde a něžně vezme mé ruce do svých.

,,Podívej se na mě," řekne. Zvednu hlavu a podívám se mu do očí. Přes slzy ho vidím rozmazaně. ,,Slibuju ti, přísahám ti, že je najdeme. Nebyli jsme pryč zase tak dlouho. Nemůžou být daleko."

Jeho slova mě částečně uklidní a přestanu brečet. Cítím se trapně a zároveň bych někomu nejradši vrazila. Vlastně se ve mě mísí několik dalších pocitů.

Ale jak dlouho jsem ve skutečnosti byli pryč? Mohla to být hodina, nebo klidně tři.

,,Půjdeme? Nebo tu chceš zůstat? Ostatní pochopí, jestli-"

,,Ne, půjdu." Nadechnu se, podívám se na stříbrný náramek a vyjdu ven. Jako by mi dodal potřebnou sílu. Myslím na mámu, bratra, Ariu. Na lidi, které jsem opustila. Ale taky na Johna a Miu. Ty jsou někde tady. Jsou to mí přátelé. Potřebují pomoc a já udělám vše pro to, abych je našla.

++++

,,Poslouchejte, prosím," řekne Dylan hlasitě, když vyjde ven. ,,John a Mia zmizeli, jak už jste si asi všimli. Neřekli vám něco předtím, než jsme odešli?"

Nikdo nic neřekne. Nervózně si hraju se svými prsty a koukám se do země.

,,Dobře....Já a Kayla jsme se rozhodli jít je hledat," řekne po krátké odmlce, ,,nemůžou být zase tak daleko."

O Kevinovi a mém podezření neřekne ani slovo.

,,To půjdete sami?" zeptá se dívka s blonďatými vlasy, které jí sahají po bradu. Vypadá mladší než já. Její jasně modré oči se vpíjí do Dylanových. Ten ale po chvíli uhne pohledem.

,,Ano, už to tak vypadá. Bude lepší, když tu někdo zůstane. Pro případ, že by se vrátili," řekne a na chvíli mlčí. Cítím na sobě jeho pohled, ale nezvednu hlavu. ,,Nechceme nikoho ohrozit. Tady jste v bezpečí."

Najednou se ozve pronikavý výkřik. Trhnu sebou. Co to bylo?

Všichni se vyděšeně otáčejí.

Další výkřik.

Bez dalšího přemýšlení se rozběhnu za tím zvukem. Může to být Mia?

Snažím se vyhýbat kořenům a ignoruju Dylana, který na mě něco křičí.

,,Mio?" křiknu a nepřestávám běžet. Srdce mi buší tak moc, až mám pocit, že se mi přemístilo do krku. Nezpomalím. ,,Johne?!"

Žádná odpověď.

Zastavím se. Už nic neslyším. Jen cítím své rychle bijící srdce, které mi nejspíš za chvíli vyskočí z hrudníku, a snažím se uklidnit svůj zrychlený dech.

,,Mio?" zopakuju. ,,Mio, Johne?"

Nic.

,,Ani se nehni," ozve se za mnou. Ztuhnu. Na zádech cítím něčí dech. Pomalu se otočím.

,,Johne?" zeptám se. Má natržený ret a přes oko se mu táhne krvavý škrábanec. V očích má vyděšený pohled. Tmavé vlasy má slepené potem a krví.

,,Kaylo?" sundá nůž z mých zad.

Kde ho vzal? Jeho nůž jsem přece upustila v lese u toho vlka. I když mám mizerný orientační smysl, jsem si téměř jistá, že to bylo na druhou stranu.

,,Johne!" padnu mu okolo krku a zabořím mu hlavu do černé bundy. Do očí mi vyhrknou slzy. Našla jsem tě!

,,Kaylo," vydechne a pevně mě sevře v objetí.

I když ho znám jen chvíli, něco ve mně ho s ním spojuje. Ale netuším co.

,,Kde je Mia?" zeptám se a trochu se od něj odtáhnu.

,,Já-já nevím," řekne. Celou dobu se kouká někam za mě.

,,Co?" vyhrknu. ,,Jak to myslíš? Vy jste se rozdělili? Co se stalo?"

Sedne si na zem a hlavou složí do dlaní. Nic neřekne.

,,Johne?" Dřepnu si k němu a pomalu mu sundám ruce z obličeje. ,,To bude dobrý."

Ale sama si tím nejsem jistá. Mia je tady moje jediná kamarádka. Musí být v pořádku. Musím ji najít.

,,Kaylo?" zaslechnu.

Otočím se. Mezi stromy zahlédnu Dylana se Seanem, jak se k nám rychle přibližují.

,,Co sis sakra myslela?" vyjede na mě Dylan.

John se na něj překvapeně podívá. Stejně tak Sean.

,,Co sis sakra myslela, že děláš?" zopakuje otázku.

,,Dylane, klídek," Sean mu položí ruku na rameno. On se ale nervózně ošije a setřese jí z ramene.

,,Co to do tebe zase vjelo?" Postavím se a zvednu hlavu, abych mu viděla do očí. Vždycky jsem byla malá. Teď mě to štve.

,,Do mě?" Nevěřícně se na mě podívá. ,,To ty ses jako největší hrdinka rozběhla do lesa, který ani neznáš! A ještě ke všemu sama."

,,Někdo křičel, Dylane! Někdo potřeboval pomoc. To jsem tam měla jen zůstat stát jako ty?" Slova se mi z pusy vyderou dřív, než je stačím zastavit. ,,Já nejsem srab."

Okamžitě těch slov zalituju. To jsem říct nechtěla. Vážně ne.

,,Dylane," ztiším se. ,,Promiň."

On se ale beze slov otočí a vydá se pryč. Proč jsem to řekla? On není srab. Je statečnější, než kdy budu já. Tím jsem si jistá.

Nadechnu se. Chce se mi zakřičet. Chce se mi do něčeho praštit. A taky to udělám. Postavím se čelem k nejbližšímu stromu a vší silou do něj vrazím pěstí.

Paží mi okamžitě projede vlna bolesti. Zatřesu rukou a otočím se na Johna, u kterého se sklání Sean.

Bolest mou ruku neopuští, ale snažím se to co nejlépe maskovat. Na kloubech prstů mám krvavé škrábance.

,,Jdeme," zavelím a pomůžu Johnovi se postavit, ,,za chvíli bude tma."