Cesta domů

Kapitola 21

,,Je to dobrý, jsi v bezpečí. Už jsi v bezpečí," řekne konejšivým hlasem. Jen stojím a křečovitě svírám jeho tričko.

,,Nechala jsem ho tam," brečím dál. ,,Nemohla jsem jinak. Je mi to líto. Já jsem ho chtěla zachránit..."

,,Kaylo," zašeptá, ,,nejdřív se uklidni, dobře? Bude to dobrý."

Pomalu se odtáhnu a popotáhnu. Jemně mi setře slzy z tváří a vezme můj obličej do dlaní. Podívám se mu do očí. Už vypadá mnohem lépe, naštěstí.

,,Já... Já jsem," snažím se něco vykoktat.

,,Pojď sem," řekne tiše a znovu mě k sobě přitáhne a sevře v objetí. ,,Poslouchej. Teď se zhluboka nadechneš, řekneš mi, co se stalo, a nejdřív že všeho půjdeme pryč odsud. Dobře?"

Přikývnu.

,,Fajn. Můžeme?"

,,Jo," pípnu a setřu se nové slzy, které mi už stihly stéct po tváři. ,,Můžeme."

Pohladí mě po rameni a zastrčí mi pramen hnědých vlasů za ucho.

,,Tak co se stalo?" zeptá se po chvíli chůze.

,,Já... Objevil se vlk. A... počkat, kde je Dylan? Je v pořádku?" Okamžitě ožiju a srdce se mi divoce rozbuší.

,,Je v pohodě. Teda aspoň po fyzický stránce."

,,A po psychický?" zeptám se roztřeseným hlasem.

,,Slyšel tě křičet. Ale když se dostal na místo, kde tě nechal, bylas pryč. Hledali jsem tě několik hodin, Kaylo. Už jsme mysleli na nejhorší." Zastaví se a prohrábne si hnědé vlasy. Potom se opře o strom a hlavu dá do dlaní.

,,Panebože! Myslel jsem, že jsi mrtvá. Vzdal jsem to. Po tom všem, co jsi pro mě udělala..."

,,Petere," oslovím ho a pomalu k němu přejdu. ,,Já to chápu, dobře? Je to v pořádku. Pojď, jdeme."

,,Támhle!" zaslechnu z dálky. Otočím se tak rychle, až mě vlasy praští do obličeje.

,,Utíkej!" Popadnu Petera za rukáv bundy, kterou jsem na něm neviděla ani první den, a rozběhnu se pryč. Nohy mi s každým přibývajícím metrem připadají stále těžší a těžší.

,,Nezastavuj," zakřičí na mě Peter. Držím se těsně za ním a neustále se přesvědčuju, ať to nevzdávám. Pokračuj!

,,Dylane! Johne!" zakřičí najednou Peter. Uvědomím si, že to před námi je naše jeskyně. V otvoru spatřím Johnovy černé vlasy a překvapený výraz.

,,Rychle dovnitř!" houkne na mě. Protáhnu se otvorem a dopadnu na kolena. Někdo mě vytáhne na nohy a přitiskne ke zdi. Už takových situací začínám mít dost.

Peter s Dylanem popadnou dřevěnou paletu, na které je z jedné strany rozprostřené velké šedé platno. Kde to asi vzali?

Paletu vsadí do otvoru a Peter se o ní opře. Silné ruce mě pustí a já sjedu podél zdi na zem.

,,Kaylo, dobrý?" zeptá se mě Dylan. Oči má plné překvapení. Odhrnu si vlasy z obličeje a nechám ho, aby mě objal.

,,Je mi fajn," zalžu.

,,Měl jsem strašný strach," zašeptá mi do vlasů. ,,Byla to moje vina. Neměl jsem tě tam nechávat."

,,Nemohl jsi to vědět," řeknu mu tiše a odtáhnu se od něj. ,,Kde jste to vzali?"

,,To je na dlouho," odpoví.

,,Budeme tu ještě rok," připomenu mu a pousměju se.

,,Šli jsme do jeskyní. Našli jsme něco, co nejspíš fungovalo jako dům. A v tom byly všechny ty věci. A taky spousta pavouků."