Cesta domů

Kapitola 10

Kličkujeme mezi kameny a kořeny. Přesně jako včera.

,,Petere, kam to jdeme?!" křiknu a hned toho zalituju. Začne mě píchat v boku. ,,Už nemůžu," zamumlám tiše. Jsem skoro bez dechu a dělám čím dál menší kroky. Nohy mě přestávají poslouchat. Nikdy jsem neběžela nějak rychle.

,,Vydrž!" odpoví. Stále drží mou ruku. Jestli poběžíme ještě o minutu déle, potáhne mě za sebou. ,,Už jsme blízko."

,,Blízko čemu?" zeptám se nechápavě. Z hrdla se mi vydere jen tichý hlásek. Odpovědi se mi nedostane.

Mám pocit, že na zádech cítím dech toho zvířete. Už nemůžu. Plíce jako by mi hořely a nohy neposlouchají. Pak mi to dojde. Už vím, kam míříme. Nechápu, že mě to předtím nenapadlo.

Když spatřím ten zvláštní vchod, seberu zbytky sil a srovnám s Peterem krok.

,,Půjdeš první," řekne. Cesta se rychle zkracuje a to mi dodává sílu. Už jen pár metrů. Za námi slyším dupot. To zvíře je blízko. Po tváři mi tečou slzy. Teď ne! napomenu se.

,,Skoč!" zakřičí Peter. Zastavím se u otvoru. Dole je tma stejně jako předtím. Sem se nedostane, uklidňuju se. Rychle spustím nohy dolů a odrazím se rukama.

Když dopadnu na tvrdou zem, kousek se posunu. Čekám, až doskočí Peter.

,,No tak. No tak. No tak." Mumlám si pro sebe. Pak se ozve výkřik. Škubnu sebou. ,,Petere!"

Dopadne na zem a ihned spadne na kolena. Rychlými kroky k němu dojdu. Ignoruju plíce a nohy, které se dožadují odpočinku. Nad hlavou slyším znepokojivé vrčení, ale i to ignoruju.

,,Co je ti? Petere, podívej se na mě!" řeknu hlasitě. Otevře oči. Odhrnu mu ze zpoceného čela pár pramínků hnědých vlasů.

,,Je to dobrý," zamumlá tiše. Ale lže. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že to, co mám na ruce, není jen pot. Je to krev. Peterova krev. Na pravém rameni má ránu, ve které poznám otisky zubů.

Popadnu ho pod zdravým ramenem a pomůžu mu se dostat ke zdi, aby se mohl opřít. Pak se vrátím k jeho zranění.

,,Panebože," vydechnu. Nevím, co mám dělat. Mysli, mysli, mysli! křičím na sebe v duchu. Rozepnu si mikinu a rychle si ji sundám. Omotám rukávy jeho zraněné rameno. ,,To by mělo zmírnit to krvácení," řeknu, ikdyž si nejsem jistá, jestli mě poslouchá.

,,Děkuju," zašeptá. Z tváře jako by se mu pomalu vytrácela barva. On nesmí umřít. Prostě nesmí!

,,Vydrž, dobře? Jen se snaž zůstat vzhůru. Prosím. Můžeš to pro mě udělat?"

Přikývne. Zvednu se a rozběhnu se. Někde tu musí být něco, co mu pomůže. Nechci ho tam nechávat, ale nemám jinou možnost.

Podaří se mi najít truhlu, ve které předtím byly sirky, nože a ta zbraň. Popadnu bílou látku, kterou jsem tam předtím nechala, a omotám si ji kolem ruky, abych ji neztratila. Je dost dlouhá na to, abych mu tím omotala ránu.

Zvednu se a rychlými kroky pokračuju. Kvůli šeru, které mě obklopuje, vidím jen obrysy věcí kolem mě. V hlavě si pořád dokola opakuju jedno slovo - neumře.

Zase o něco zakopnu, ale tentokrát díky pár krokům navíc zase získám ztracenou rovnováhu a nespadnu.

Ta věc zacinkala. Dřepnu si a po hmatu ji hledám. Je to menší dřevěná truhla. Vytáhnu kovovou trubičku, které sloužila asi jako známek, a otevřu truhlu.

Je tam velké množství látek různých rozměrů a tvarů. Chvíli se jimi přehrabuju a potom nahmatám skleněnou láhev. Není nějak velká, ale za to plná.

Pokusím se odšroubovat zrezlé víčko. ,,Sakra!" ulevím si. Otřu si ruce o kalhoty a zkusím to znovu. Hlavně se nevzdávej!

Víčko povolí, přičichnu k obsahu láhve. Na první pohled to vypadá jako obyčejná voda, ale díky vůni poznám líh. Alkohol.

Popadnu pár kusů látek a rozeběhnu se zpátky. Peter vypadá pořád a stejně. Po spáncích mu teče pot a hnědé vlasy mu zase spadly do tváře. Přisednu si k němu a sundám mu mojí mikinu z ramene.

,,Není to tak hluboké, bude to dobrý, jo? Jen vydrž," řeknu. Do očí se mi zase derou slzy. ,,Sakra, je to moje vina. Kdybys šel první, tak.."

,,Přestaň," řekne. ,,Není to tvoje vina. Přece jsem...au!" sykne, když mu na ránu vyluju trochu alkoholu.

,,Promiň," řeknu. Poliju si ruce alkoholem a znovu prohlédnu ránu. ,,Zahojí se to. Chtělo by to pár stehů, ale tady asi nikoho nenajdeme."

,,Jak to všechno víš?" zeptá se. Strčím si neposedné pramínky vlasů za ucho a přiložím látku k ráně. Znovu sykne bolestí.

,,Táta byl doktor," odpovím. Sundám si z ruky látku, kterou jsem si tam předtím uvázala, a závážu mu ji kolem ruky. ,,Někdy jsem ho pozorovala."

,,Byl?" zeptá se. Krev trochu prosakuje látkou, ale zdá se, že můj provizorní obvaz zastavuje krvácení.

,,Opustil nás," odpovím mu. Je zvláštní to někomu jen tak říct. Ale Peterovi věřím. Kromě něj to ví jen Aria.

,,Taky jsem vyrostl bez táty," řekne a opře si hlavu o zeď. Rukou mu stále tisknu látku k ráně.

,,Ještě jsi mi nedopověděl to s Kevinem," připomenu mu znovu. ,,Co se stalo potom, co praštil pana Donovana?"

,,Odvedli nás. Nejdřív nás vyslýchali. Kevin se pokusil to hodit na mě. Tvrdil, že to já jsem praštil Donovana. Nikdo mi nevěřil, Kevin má asi lepší přesvědčovací schopnosti."

,,To ti nevěřila ani mamka?" zeptám se nevěřícně. Zavrtí hlavou.

,,Ne. Je v Radě a to pro mě znamená, že jsem až na druhym místě," vysvětlí.

To si neumím představit. Rodiče mi vždycky věřili. Jak může matka nevěřit svému vlastnímu synovi?

,,Pak ale přišel svědčit ten malej kluk. Takže Kevina odsoudili."

,,A proč seš tady teda i ty?"

,,Protože abych byl volnej, tak by Rada musela přiznat chybu. A to by nikdy neudělali," řekne.

Zadívám se do země. ,,To není možný," řeknu, ikdyž vím, že je. Zvednu se. ,,Nemůžeme tady zůstat."

,,Já vím," řekne a pomalu se postaví. Musí se opřít o zeď, aby nespadl. ,,Jen se mi trochu motá hlava."

,,Taky seš bílej jako stěna," řeknu. ,,Potřeboval bys vodu." Nevypadá dobře. Potřeboval by odpočívat a taky do sebe dostat vodu, ale tady žádná není. Otvor, kterým jsem sem vlezli, je moc vysoko. Tudy to nepůjde.

,,Do háje!" zakřičím. Nevím, co mám dělat. Nezvládnu to. Je to moje vina. Když tu zůstaneme, umřeme, pokud nás nenajdou včas. Musíme jít, ale co když Peter omdlí? Co mám dělat?

,,Hej," řekne Peter. ,,Zvládneme to." Chytí se za rameno. ,,Jdeme, někam to vést musí."

×××

Budu ráda za každý komentář a vote:)