Cesta domů

Kapitola 25

,,Páni," vydechnu, když ode mě ustoupí. Pousměje se a pohladí mě po tváři. Když přejede po místě, kde mě Kevin praštil, projede mnou vlna bolesti.

,,Kdo ti to udělal?" zeptá se a zatváří se naštvaně. ,,Řekni mi, kdo to byl, a já ho zabiju."

,,Dylane, neřeš to, dobře?" Chytím ho za ruku a usměju se. ,,Už je to dobrý."

,,Zdá se, že jste se za těch pár dní sblížili," řekne táta a vejde dovnitř.

Oba dva od sebe ustoupíme a upřeme zrak do země.

,,Potřebuju s vámi mluvit," řekne a posadí se na jednu z beden. S Dylanem si sedneme naproti němu.

,,Půjdu rovnou k věci. Oni nepřestanou. Nepřestanou nás zabíjet, dokud to s nimi neskočíme my. Ztratili jsme už dost lidí, dost přátel. Musíme bojovat."

,,Ale vždyť tam jsou nevinní lidé. Děti," namítnu pevným hlasem.

,,Já je taky nechci zabít. Pro začátek je stačí zajmout, aspoň ty kluky, kteří o nás vědí. Můžeme je donutit, aby nám vše řekli."

,,Udělám to," zaslechnu Nicka. Vejde dovnitř a namíří si to až k tátovi. ,,Davide, nech mě to udělat. Dovedu sem oba ty... blbce."

,,Nicku, to nejde, vždyť-"

,,Postřelili mi bratra a spolupracují s lidmi, kteří zabili mého tátu. Já tam musím jít."

,,Ne. Sám tam rozhodně nepůjdeš. Nemáš tolik zkušeností. Už jednou tě napadli. Vždyť ani nevíš, kde jsou."

,,James to ví. Řekl mi to. Zvládnu to. Davide, prosím."

,,Ne," řekne táta rozhodným hlasem.

,,A co se stalo s tím ,rozhodují všichni'?" zeptá se a ruce si založí na hrudi.

,,Všechny svolej, rozhodneme se, co bude dál."

++++

,,Poslouchejte, prosím," řekne hlasitě. Sedíme na zemi v obrovské místnosti. Kolem mě je spousta lidí a téměř všichni na mě koukají.

Sedím se zbytkem svých přátel úplně vzadu a opírám se o Dylana. Před námi sedí Nick a nervózně bubnuje prsty o zem.

,,Nicku?" Poklepu mu prsty na rameno. S překvapeným výrazem se na mě otočí. ,,Jak je Jamesovi?"

Po rozhovoru s tátou jsem za ním už nešla. Myslela jsem, že nejspíš stejně bude spát.

,,Pořád má teplotu," odpoví mi, ,,ale prý je lepší. Chtěl sem dokonce i jít, ale to jsem mu důrazně zatrhl."

Pousměje se na mě a zase se otočí.

,,Včera jste odhlasovali, že je správné dětem pomoct a zachránit je. Dnes je tady máme. Někteří z nich dokonce našli svou rodinu." Pousměje se na mě. ,,Ale jeden problém vystřídal další..."

Dál už neposlouchám. Zadívám se do země a začnu přemýšlet nad tím, co se tady vlastně děje.

Znamení. Myslím, že to začínám chápat. Je to součástí naší kultury. Našeho života. Kdo ví, třeba jednou někdo opravdu zruší Radu a všechno bude lepší.

Dostanu i já své znamení? A změnilo by se vůbec něco?

++++

Po konci tátova proslovu se všichni přesuneme do místnosti, kterou jsem viděla jako první.

Dostaneme nějaké deky a trochu jídla a vody. Mia se posadí vedle mě a opře si hlavu o mé rameno.

Všichni ostatní nepřítomně koukají před sebe a všechno vstřebávají. Hraju si s rukávem mikiny a čekám, jestli se bude něco dít.

Útok, jak tomu tady většina lidí říká, plánují na zítra. Měli by zajmout jen Mika a Kevina. Chtějí je vyslýchat a nevím co ještě. Nickovi účast zakázali, což ho nejspíš dost naštvalo, a někam se vytratil.

O mně a mém znamení nikdo nemluví. Netuším, jestli je mezi námi někdo, kdo ho taky měl dostat, ale nikdy k tomu nedošlo. Nebo co se přesně stane, když ho ten dotyčný nedostane. Chci to vědět, ale táta někam zmizel a já nevím, koho se zeptat.

,,Půjdu se podívat za Jamesem," řeknu, když asi po hodině usoudím, že mě to tady vážně nebaví, a zvednu se ze země. Nejsem si jistá, jestli mě vůbec někdo postřehl. Možná jen Mia, která zvedne hlavu a kývne na mě.

Dveřmi se dostanu do chodby, která je zalitá tmou. Ruce dám mírně před sebe, kdybych náhodou narazila. Chvíli čekám, až si mé oči alespoň trochu přivyknou tmě, a potom vyjdu.

Nějakým způsobem se mi podaří najít ošetřovnu a přitom do ničeho nenarazit. Nikdo uvnitř kromě Jamese není, což mi nijak nevadí. Sednu si k němu a pozoruju, jak se mu pravidelně zvedá hrudník. Černé vlasy má pořád spadané v obličeji.

Chvíli tam jen tak sedím a koukám do zdi. Prsty bubnuju o zem a něco si pobrukuju. Potom mě ale vyruší tiché ,,Pomoc".

Zvednu se a otočím se kolem své osy. Nikde nikdo.

Vyjdou z místnosti a rozlédnu se kolem sebe. Světlo z místnosti částečně dopadá i sem. Něco se dotkne mé nohy a já sebou vyděšeně cuknu.

,,Prosím," zamumlá někdo vedle mě. Na zemi sedí Jamesův bratr, Nick. Obě ruce má špinavé od krve.

,,Nicku," zašpetám vyděšeně a sehnu se k němu. Krev mu vychází z rány někde v místě nad kyčlí. Okamžitě si sundám mikinu, zmuchlám ji a přiložím mu ji na ránu.

,,Tati!" zakřičím. ,,Pomoc!"

Doufám, že chodby mému hlasu vytvoří ozvěnu a on mě uslyší.

,,Hej," promluvím na Nicka a lusknu prsty před jeho obličejem, abych si získala jeho pozornost. ,,Musíš zůstat vzhůru, slyšíš? Můžeš to pro mě udělat?"

Přikývne.

,,No tak, prosím!" zkusím to znovu.

,,Co se děje?" zaslechnu tátův hlas a oddechnu si. Za pár vteřin už klečí u Nicka.

,,Musíme ho dostat dovnitř," řekne mi a hlavou kývne k ošetřovně.

Jednou rukou ho podepřu a druhou se přidržím zdi, abych našla ztracenou rovnováhu.

Táta mu mojí - nebo spíš Tessinu - mikinu tiskne k ráně a podpírá ho na druhé straně.

Položíme ho na starou matraci u zdi, že které místy koukají kusy její výplně.

,,O-Omlouvám se," zašeptá Nick a hned na to se rozkašle. Zavře oči a víčka pevně semkne k sobě, jako by tak mohl zmírnit bolest.

,,Jak ses sem dostal?" zeptá se táta a mezitím se přehrabuje ve věcech vedle matrace.

,,Běžel jsem," odpoví Nick a přerývaně se nadechne. ,,Musel jsem se sem dostat. Za Jamesem. Nic víc už jsem nechtěl. Jen se dostat sem."

Zadívá se mi do očí a potom se podívá na svého bratra. Zkousnu si spodní ret a zaženu tak slzy.

,,Víš, že takové řeči nesnáším," promluví táta a stále se přehrabuje v těch věcech.

,,Musíme něco udělat," řeknu směrem k němu.

,,Já vím," odpoví hlasitě a otočí se ke mně. ,,Sežeň Connora, řekni mu, že jde o Nicka. Běž."

××××

Strašně moc vám děkuju za úžasné komentáře, dělají mi ohromnou radost :)