Cesta domů

Kapitola 14

,,Seane!" zavřeštím. Další z těch obrovských vlků se právě vrhl na Seana. Jen přiškrceně vykřikne.

Na ramenou ucítím něčí ruce, jak se mě snaží odtáhnout pryč. Já se ale nemůžu pohnout. Připadám si, jako by mě někdo paralizoval. Jako bych dostala elektrický šok a nedokázala se pustit.

Odněkud z dálky slyším, jak někdo volá mé jméno. Ale ani to mě nedokáže vrátit zpátky. Pohled mám upřený na Seana, který se svíjí na zemi. Přes slzy ho skoro nevidím. Vlk mi zmizel z dohledu.

,,Kaylo!" zaslechnu znovu. Potom uslyším výstřel. A hned po něm následuje další. Znovu zakřičím Seanovo jméno. A zase ucítím, jak mě někdo popadne za ramena. Ale tentokrát se mnou silně škubne.

Ztratím rovnováhu a nohy se mi zamotají. Upadnu na zem a praštím se do hlavy.

Všechno kolem mě se točí. Slyším Seanovo zoufalé volání, John mi něco říká a Dylan jen nesrozumitelně mumlá. Už nedokážu rozlišit ani jednotlivá slova, ani hlasy. Všechno splývá dohromady.

Už nemůžu. Nedokážu udržet oči otevřené. Víčka každou vteřinou těžknou. Nejde to.

Někdo mě pohladí po tváři, ale to je to poslední, co dokážu postřehnout. Pak už všechno pohltí tma a já ztratím vědomí.

++++

Když se probudím, hlava mě stále trochu bolí. Pomalu se posadím a rozhlédnu se kolem.

,,Kaylo?" zaslechnu Johnův hlas. Jeho stále trochu poraněný obličej se objeví přímo přede mnou. ,,Díky bohu."

Pomůže mi na nohy a pramínek tmavých vlasů mu spadne do obličeje. Nevěnuje mu pozornost a dál mě starostlivě pozoruje. Ale v jeho očích jako by byli ještě něco. Bohužel nedokážu určit co.

,,Kde je Sean?" Vybavím si celou scénu, co se stala předtím, než jsem upadla. ,,Johne, kde je Sean?"

Kousek se posune a mně se naskytne pohled na Seana ležícího na zemi. Nepravidelně oddechuje a jeho tričko je skoro celé od krve.

,,Seane." Chci zakřičet, ale z hrdla se mi vydere pouze šepot.

Dylan u něj klečí a ruce mu tlačí na ránu. Něco si pořád nesrozumitelně mumlá.

Kolena se mi podlomí a znovu dopadnu na tvrdou zem. Co nejrychleji se přesunu k Seanovi a chytnu ho za ruku. Oči za zavřené, z jeho jinak lehce opáleného obličeje se už stihla vytratit všechna barva.

,,Seane," zašeptám, protože jinak mluvit nemůžu. Stiskne mi ruku a otevře oči. Není v nich strach, který bych očekávala.

,,Budeš v pořádku," řeknu mu a pevně ho stisknu. Ale není to pravda. Zadívám se na jeho zranění. Vlk mu prošpikoval játra jako by to byl kus knedlíku. ,,Všechno bude v pořádku."

,,Já vím," řekne tichým hlasem. ,,Jsem s tím smířený."

Jak s tím můžeš být smířený? chci se ho zeptat.

,,Budeš v pohodě, kámo," ozve se Dylan, který byl až do teď zticha. Ruku stále tiskne na Seanovo zranění.

Sean sykne bolestí a rozkašle se. Pomůžu mu převalit se na bok, aby se nezadusil. Pohladím ho po zádech.

Kašel ustane a on si zase lehne. Po spáncích mu tečou kapičky potu.

Pevně mi stiskne ruku a zašeptá:,,Zvládneš to Kaylo. Musíš. Ty, Dylan i John a ostatní se vrátíte domů. Postaráte se o sebe, jasný?"