Cesta domů

Kapitola 12

,,Nemusíš se omlouvat," odpoví. Stále se k sobě tisneme. Ani jeden z nás se téměř nehýbe.

,,Co se stalo?" zeptá se, stále stojíme v objetí. Pomalu se odtáhnu.

,,Peter," zašeptám. ,,Tudy." Otočím se na patě a rychlými kroky míří tmavou chodbou k místu, kde jsem nechala Petera. Ale kde to vlastně bylo?

,,Kam to jdeš?" zeptá se Dylan a přidá do kroku, aby mi stačil.

,,Kam asi," zamumlám si pro sebe a pokračuju. Chytne mě za ruku.

,,Co děláš?" zeptám se naštvaně. ,,Peter tam někde je. Zraněný, Dylane."

Mlčí. Pustí mou ruku a já se znovu dám do pohybu. Tiše mě následuje.

,,Petere?" zašeptám. Když se nic neděje, zkusím to znovu:,,Petere? Kde jsi?"

,,Tady," ozve se slabý hlas. ,,Našlas cestu ven?"

,,Spíš si ona našla mě." Konečně ve tmě spatřím jeho siluetu. Kleknu si k němu. Dylan mě následuje.

,,Co se stalo?" zeptá se. Chytnu Petera za ruku a pomůžu mu vstát.

,,Všechno ti vysvětlím. Pozor, má zraněné rameno," upozorním ho.

Jemně mě odstrčí a vystřídá mě. Teď Petera podpírá on.

,,Jdeme," zavelí Dylan.

++++

,,Jak se dostaneme nahoru?" zeptám se, když se zastavíme pod otvorem, kterým přišel Dylan.

,,Uvidíš," odpoví záludně. Uraženě se na něj podívám, i když je mi jasné, že mě nevidí. To mi to nemůže normálně říct?

,,Seane!" zakřičí. Seanova blonďatá hlava se po chvíli objeví přímo nad námi.

,,To nás chcete vytáhnout jako předtím?" zeptám se.

,,Máš snad lepší nápad?" odpoví mi Dylan otázkou, na kterou neodpovím.

Seanova svalnatá ruka se ke mě natáhne. Zavrtím hlavou a řeknu:,,Ne. Nejdřív Peter."

,,To je dobrý, Kaylo," řekne Peter. Ale já ho ignoruju. Stojím a čekám, až se chytne Seanovi ruky.

,,Dělej," řeknu a založím si ruce na hrudi, což je další věc, kterou nejspíš nemůže vidět. I když sem proniká světlo z jeskyně, je tu pořád šero.

Pustí se Dylana a doklopýtá pod Seana. Pak se ho zdravou rukou chytne.

Na pomoc mu přijde další pár rukou. Společnými silami ho vytáhnou nahoru. Oddechnu si.

,,Teď vy, madam," řekne Dylan a ukáže na otvor. Spustím ruce podél těla a vlasy si stračím za ucho.

Jednou rukou se chytnu Seana. Druhou se snažím chytit okraje otvoru, abych aspoň tak pomohla. Místo toho mě ale v pevném sevření popadne za ruku John. Mírně se usměje a pomůže Seanovi mě vytáhnout.

Když se konečně moje kolena zase dotknou země, znovu si oddechnu. John mě obejme a položí mi ruce na záda. Pevně ho k sobě přitisknu.

Pak mi ale Sean poklepe ne rameno a řekne:,,Nechci vás otravovat, ale tam dole je ještě pořád Dylan."

Pousměju se a odtáhnu se od Johna. Ten pomůže Seanovi Dylana vytáhnout.

Rozhlédnu se kolem. Vypadá to jako část jeskyně, kterou jsem ještě neviděla.

Dylan vezme do ruky věc, která vypadá jako dřevěný poklop, a položí ho na otvor. Kde se to tady vzalo?

Sean podepře Petera, který se na něj děkovně usměje. A všichni se vydáme pryč z této temné části jeskyně. Protáhneme se trochu úzčí škvírou a objevíme se na známém plácku.

Plácnu sebou na nejbližší volné místo u stěny. Zvládli jsme to, pomyslím si a usměju se. Vím, že se na mě většina lidí zvědavě dívá, ale já na ně nemám náladu ani energii.

Vedle mě si postupně posedají Peter, který vypadá na světle z ohniště ještě hůř než v chodbě, pak Dylan, v jehož očích se odrážejí plamínky hřejivého ohně, a nakonec Sean, který se spokojeně usmívá.

,,Vypadáš příšerně, víš to?" zeptá se Dylan a koutky úst mu trochu zacukají v náznaku smíchu.

,,Strávila jsem asi hodinu ve špinavý starý chodbě," řeknu na svou obranu, ,,ale ne, nevím, že vypadám příšerně."

,,Tak by ti to měl někdo říct. Seane, řekni jí, jak příšerně vypadá."

Dloubnu Dylana do žeber. Usměje se a stejně tak i já. Když se ale otočím na Petera, úsměv mi trochu povadne.

,,Zbyla ještě nějaká voda?" zeptám se a nespouštím Petera z očí.

,,Trocha snad jo." Dylan se zvedne a Sean se na mě otočí.

,,Nechceš nám už konečně říct, co se vlastně stalo?" zeptá se a přisune se blíž ke mě.

,,Pokousali ho vlci," odpovím stručne a začnu se zase věnovat Peterovi.

Z tváře se mu vytratila téměř všechna barva a oči má přivřené, jako by byla víčka moc těžká.

,,Petere?" oslovím ho tiše. Snaží se otevřít oči, ale podívá se na mě jen na zlomek sekundy.

,,Bude to dobrý," řeknu a pohladím ho po zdravém rameni. Vím, že těmi slovy uklidňuju hlavně sebe.

,,Tady je ta voda." Dylan mi před obličej dá láhev z truhly a mírně s ní zatřepe, že uslyším šplouchající obsah.

,,Díky," řeknu a rychle si od něj láhev vezmu. ,,Petere, musíš se napít."

Hlavu má stále opřenou o chladnou stěnu a tmavé vlasy má splihlé potem.

Odšroubuju víčko a přiložím mu láhev k ústům. Prosím, prosím, prosím...

Pootevře pusu. Nakloním láhev a vliju mu do ní vodu. Vzpomenu si, jak jsem jako malá dávala Patrikovi čaj v modré lahvičce.

Část tekutiny mu steče po bradě, ale napil se. Nic víc udělat nemůžu.

,,Zítra musíme dojít pro další," řekne Dylan a kývne hlavou k láhvi.

,,Takže těm vlkům půjdeme naproti? Bezva nápad." Zavrtím hlavou. Ale vím, že to jinak nejde. ,,Fajn, ale dnes už bylo dobrodružství dost."

Podívám se ven, kde slunce už pomalu zapadá, a zívnu. Když se otočím, spatřím něčí nohy. Zvednu hlavu a vykouzlím na rtech úsměv. Postavím se a obejmu Miu, která mě pevně drží. Potom, co mě pustí a odejde, se opřu o stěnu a sjedu dolů.

Rozlédnu se po ostatních. Mia už sedí naproti mě a opírá se o Johnovo rameno. Kousek od nich sedí asi třináctiletý kluk s hnědými vlasy a zelenou mikinou a kouká ven. Co asi provedl, že ho sem poslali?

V rohu místnosti sedí Cassie a Lissa a o něčem živě diskutují, koukají se při tom na kluka se světlými vlasy, který sedí kousek od vchodu do jeskyně. Má zavřené oči, ale nevypadá, že by spal.

,,Co si něco zahrát?" zeptá se nahlas Sean. Otočím se na něj a tázavě se na něj podívám. ,,Co třeba slovní fotbal?"

,,Málem nás rozthali vlci a ty chceš hrát slovní fotbal?" zeptám se ho.

,,A proč ne?"

Nic neřeknu. Jen zavrtím hlavou a zasměju se. Líbí se mi, že i v takovéhle situaci si hledá nějakou útěchu. Nějakouzábavu.

,,Fajn. Začínám. Vlk," řeknu a opřu se o zeď.

××××

Budu moc ráda za komentář nebo votes :) Děkuju moc všem, co příběh čtou.