Cesta domů

Kapitola 7

,,Neměl důvod na tebe křičet," řekne Sean. Pár minut už se plahočíme děsivým lesem a podpíráme Johna.

,,Ale to já taky ne," odpovím. Tíží mě pocit viny. Neměla jsem na něj řvát, vím to. Byla to chyba.

Když konečně spatřím matné světlo vycházející z jeskyně, zastavím se. Obloha nade mnou už ztrácí jasně modrý odstín.

,,Co je?" zeptá se Sean udiveně.

,,Jak tam můžu jenom tak vejít?" odpovím otázkou.

,,To zvládneš, on jen potřebuje vychladnout," odpoví Sean a dá se do pohybu.

Starým známým průchodem vlezeme dovnitř, na pravo ode mě spatřím Dylana. Zahnu na druhou stranu.

Sean se s Johnem pomalu posadí.
,,Potřebuju vodu," řeknu. John je celý bledý, má suché rty a přivřené oči.

,,Hned jsem zpátky," řekne Sean, postaví se a jde hledat vodu.

Využiju toho, že jsme sami a zeptám se:,,Co se stalo?"

Podívá se na mě. Velké oči jako by se vpíjely do mých a já díky tomu mohla vidět to, co on. Takhle to ale nefunguje.

,,Když jste odešli, chvíli se nic nedělo. Jen jsme si povídali. Ale pak jsme něco zaslechli. Mysleli jsme, že jste to vy. Tak jsme vylezli ven," odmlčí se a zavře oči. ,,A pak to šlo všechno z kopce."

Chci se zeptat, co se stalo, ale to už se vrátí Sean s lahví vody. Podá jí Johnovi a ten se několika dlouhými doušky napije.

Takže jsem se mýlila. Kevin s tím nemá nic společného.

,,Děkuju." Pokusí se o úsměv a vrátí mi láhev. Úsměv mu oplatím.

,,Zavři oči," řeknu. Poslechne a já mu zbytek vody v láhvi vyliju na hlavu a obličej. Snad mu to aspoň částečně vyčistí rány a smyje krev.

,,Potřebovali bychom alkohol," zapřemýšlím nahlas.

,,A to jako na co?" zeptá se Sean.

,,Kdybych si tím polila ruce, nezanesla bych mu do rány nečistoty. Je to jako dezinfekce."

,,Jasně. To absolutně chápu, paní doktorko," zasměje se.

,,Slečno," opravím ho. Pak to ale nevydržím a rozesměju se. V tuhle chvíli zapomínám na všechno, co se stalo. Jsme tu jenom já a moji přátelé. Nejsme na děsivém ostrově. Můžu jít kdykoli za rodinou. Nemáme hlad a nemáme nedostatek vody. Mia není neznámo kde a já jsem se nikdy nepohádala s Dylanem. Tohle je svět, kde chci žít. Tohle je svět, ve kterém nikdy žít nebudu.

Přestanu se smát.

,,Johne, kde jsi viděl Miu naposledy?" zeptá se Sean. Zbystřím. Nechtěla jsem na něj naléhat, ale když už se Sean zeptal, chci to vědět taky.

,,Viděli jsem vlka, utíkali jsme, ale já jen zdržoval, málem mě dostal. Nezvládl bych to. A tak ho Mia odlákala. Naschvál na sebe strhla pozornost a on se vydal za ní. Běžel jsem za nimi, ale byl jsem moc pomalý," na chvíli nastane ticho. ,,Ale ten vlk nelovil sám. Byl tam další."

Skoro nedýchám. Jestli Miu honil vlk, jaké jsou šance, že je vůbec ještě naživu?

,,To je stejně divný," řekne Sean.

Obrátím se k němu. ,,Co je divný?"

,,Vlci jsou zvířata žijící na pevnině. Co potom sakra dělají tady na ostrově, to fakt nechápu."

Takhle jsem nad tím nepřemýšlela. Vlastně jsem to o vlcích ani nevěděla. Tenhle ostrov mi nahání hrůzu čím dál víc.

,,Co bylo potom?" Obrátím se zpátky k Johnovi.

,,Někdo mi hodil nůž. Zranil jsem toho vlka, když se na mě sápal. Někam odběhl. Nechápu, kdo to byl. Ale jsem si jistý, že mi ten nůž někdo hodil k nohám. Někdo mi pomohl, Kaylo. Nejsme tady sami."

Čekala jsem hodně, ale tohle ne. Měli jsme tu být sami. Máme tu být sami, sakra. Všichni z ostrova měli zmizet před dávnou dobou. Nebo to jen tak vypadalo? Sleduje nás celou dobu někdo?

,,Nemůže to být někdo z druhé skupiny?" zeptám se, ale sama tomu moc nevěřím.

,,Myslíš, že by Kevin něco takového dovolil? Vždyť zmlátil Dylana," řekne John.

,,Asi máš pravdu."

,,Páni," zhodnotí to celé Sean jedním slovem.

,,Jo," přikývnu.

,,Je to moje vina!" řekne John nahlas a praštil do zdi. Aspoň nejsem jediná, co má problémy se vztekem. ,,Neměli jsme vylejzat."

,,Johne, moc dobře víš, že není." Řeknu mu. ,,Měl by sis lehnout. Zítra brzy ráno půjdu Miu hledat."

,,Půjdu s tebou," řekne John. ,,Dlužím jí to."

,,Ne, to teda rozhodně nepůjdeš," zamítnu jeho návrh rychle. ,,Jsi zraněný. Zbláznil ses? Budeš tady."

Nic neřekne, jen si přitáhne bundu blíž k tělu a opře si hlavu o stěnu. Potom zavře oči.

,,Dobrou," kývnu na Seana a obléknu si mikinu. Pousměje se.

,,Jestli chceš, půjdu s tebou já."

,,Ne, to je dobrý. Jen na něj prosím dohlédni." Očima přejedu k Johnovi.

,,Neměla bys chodit sama," nedá si říct.

,,Budu v pohodě," ujistím ho.

,,Fajn," řekne nakonec, ale už to není ten úplně milý tón.

Povzdychnu si a přesunu se na druhou stranu jeskyně, kde sedí holky. Nechci se hádat ještě s Seanem.

,,Můžu?" zeptám se a ukážu mezi ně. Blondýnka, která má stále kolem nohy obvázaný šátek, se mile usměje a ukáže na místo vedle sebe.

,,Jasně."

,,Díky," hlesnu. Otřu si zpocené ruce o kalhoty a sednu si k nim. Obě dvě mají blonďaté vlasy.

,,Jsem Lissa." Podá mi ruku dívka, která našla průchod do chodby.

,,Kayla," usměju se a podám jí svou.

,,Cassie," usměje se dívka s mikádem a mrkne na mě.

,,Hele," šťouchne do mě Cassie. ,,Co je mezi tebou a Dylanem?"

,,Co?" vyhrknu. ,,Co by mělo být?"

Lissa se zasměje. ,,Ale no táák. Máme oči. Předtím jste byli všude spolu a teď. Bum." Rozhodí ruce a naznačí tak výbuch. ,,Co se stalo?"

,,Nic," odseknu. Nechci být hnusná, ale do tohohle jim nic není.

,,Tak fajn." Pokrčí rameny a obrátí se ke Cassie.

Kousek se posunu a lehnu se na chladnou zem. S kolika lidmi si to ještě dnes rozházím?

Zavřu oči, ale usnout se mi jen tak nepodaří. Venku není zase taková tma, zatím. Musím usnout brzy, abych mohla zítra časně ráno vyrazit.

Přetočím se na druhý bok. Je mi čím dál větší zima. Co teď asi dělá mamka? A co Patrik?

Hlavou mi začnou projíždět vzpomínky. Na tváři ucítím jednu osamocenou slzu. Hřbetem ruky ji rychle setřu.

Mám vás moc ráda, řeknu si v hlavě. Jak by mě ale mohli slyšet? Správně, nemůžou. Neovládám telepatii. Škoda.

Vybavím si vzpomínku, jak bráchu učím na kole. Usměju se.

Pak se konečně dostaví dlouho očekávaný spánek.

××××

Děkuju moc za krásné komentáře:) Budu ráda, když můj příběh budete číst i nadále.