Sladké sny | HP fanfiction

Kapitola druhá

„Kde strach má sídlo, zřídka spánek přebývá." -Publilius Syrus

V ruce svírám nový rozvrh a ze všech sil se snažím, abych nevyklopila právě snědenou snídani. Někdo si ze mě musí dělat legraci. Jinak si to vyložit nedokážu. Už loni jsem měla depresi z toho, že většinu hodin trávím s Poberty, letošní rok to dovršil. Bez spolčenosti Blacka nebo Pottera se letos nebudu moct nejspíš ani vysmrkat.

„Jsi v pořádku? Vypadáš, jako bys každou chvíli měla zvracet," stará se Grace, když si odkládá svůj rozvrh. Ona se přirozeně nemusí o společnost těch dvou tupců starat, její studijní obor je úplně jiný. Setká se s nimi akorát na bylinkářství nebo lektvarech.

„Tos vystihla." Posouvám k ní svou jízdenku do pekla, „Je to jako hloupý vtip. Proč si zrovna Black musel vybrat stejnou práci jako já a proč si Potter vybral tak podobnou, že bys rozdíly nenašla ani pod mikroskopem?!"

Vypadá, že vyprskne smíchy. „No, to se zeptej někoho jiného. Kdyby ses dala na lékouzelnictví, tak máš teď dokonce hodinu volna." Grace je taky tak trochu nebelvírská – přes její názor cesta nevede. Nikdy.

Když jsme si loni vybírali předměty, které budeme studovat na OVCE, neměla jsem tušení, co jednou v životě dělat. A i když jsem si mohla vybrat jakýkoliv jiný obor – abych s ní měla víc společných hodin – zvolila jsem takový, kdy jsme se vídaly jen třikrát týdně.

„No. Asi půjdu," pokládám na stůl prázdný hrnek od čaje, „musím si zajít pro knížky."

Když o půl hodiny později vcházím do učebny přeměňování, nemůžu ze sebe setřást pocit, že něco je špatně. Všichni sedí na lavicích a jen tak si pohodově sdělují zážitky z léta. Mé obavy se vyplní jen, co projdu dveřmi, v tu chvíli mi totiž na hlavu zteče pořádná dávka růžové barvy.

„A máme další!" raduje se Potter.

„Jo, kámo," přidává se Black. Ten samozřejmě nikdy nesmí zůstat pozadu.

Naštvaně k sobě natáčím hůlku, „Pullirexo." Ale barva se mě drží. Dokonce když formuli znovu zopakuju, nic se neděje.

„Možná nejsme šprti," šklebí se ten povedenější z nich, „ale nejsme taky úplni trotli. Takže-."

Odpouštím si poznámku, že tohle je něco, o čem s ním nebudu diskutovat a raději vytáhnu z rukávu jiné kouzlo, které mě konečně zbaví vší té nezdravé barvy. „Zkus něco lepšího," odseknu a sedám si, s nanejvýš povýšeným výrazem, na své místo. Nejspíš jsem neměla reagovat takhle jedovatě, ale něco ve mně jednoduše bylo silnější než já. A taky, jsem si to nemohla jen tak nechat líbit.

Samozřejmě mě v tu chvíli nenapadlo, že mě ten idiot vezme do slova a vytočit mě na ultimum se stane jeho další – hned vedle žonglování s osmi pomeranči a sbalit během měsíce půlku holek na škole – největší výzvou.

S vítězoslavným úsměvem na rtech si tedy vytahuju věci. Líbí se mi, jak se Black mračí, jak mě protíná nenávistným pohledem. V duchu si uvědomuju, že tenhle úder mě může stát mnohem víc, než jen další povedené naschvály na mou osobu, ale nějak ten fakt v tu chvíli vypouštím. Tedy do chvíle, dokud se na prahu neobjeví Lucius Malfoy se svou zmijozelskou partou.

V ten okamžik celá tuhnu. Chvíli si všechny jen tak prohlíží, pak se jeho pohled zastaví na mě. Vyčítavě mě pozoruje a já najednou vím, že postřehnul vše, co se tady před malou chvíli stalo. Poníženě sklopím zrak k zemi. Tohle jsem nezvládla.