Sladké sny | HP fanfiction

Kapitola čtrnnáctá

Přátelství - to nejcennější, co člověk může získat. - Jaroslav Foglar

Moje encyklopedie říká, že Cokeworth je male městečko ležící na jihu Anglie. Žije tam něco málo přes sedm tisíc lidí, přičemž jejich počet se s každou další generací zmenšuje. Podle všeho se má jednat o jedno z těch míst, které vznikalo v době průmyslové revoluce. Nedělala jsem si tedy o tom místě žádné přehnané iluze, myslela jsem si, že jsem připravená na všechno. Jenomže opak je pravdou.

Stojím uprostřed náměstí a v duchu se ujišťuji o tom, že jsem se určitě spletla. Všechno kolem mě vypadá jako z horou. Šedivé stěny s oprýskanou omítkou, žádní lidé, žádný život. Jen seschlý vánoční stromek a několik vyklizených stánků.

„Tris!" ozve za mnou, strachy nadskočím dobrého půl metru vysoko.

„Lily!" vydechnu a snažím se přitom vypadat nanejvýš klidně a vyrovnaně. Okamžitě se rozebíhám směrem k ní. „Tak ráda tě vidím!"

„To mi povídej," zazubila se na mě a já tak na krátký okamžik nabyla dojmu, že je přece jen šťastná. Když se však podívám pořádně, nevypadá odpočatě ani nijak zvlášť klidně. Pod očima má fialové kruhy a krásné rýšavé vlasy zplihlé. „Tak pojď, ať tu nezmrznem. Doma už na nás čekají. Moje máma je na tebe děsně zvědavá."

V duchu si povzdechnu. Vím, že mi Lily lže. Nikdo z její rodiny se na mě netěší. Ne po těch šesti letech ustavičné nenávisti. Pár měsíců na tom nic nezměnilo, nemohlo. „No, snad ji nezklamu."

Lily do mě dloubne ramenem. „Ty? Nikdy."

Několik následujících minut mlčíme. Lily se usmívá od ucha k uchu a já trochu nervózně pokukuju po okolí. Sleduju šedivé domky, které si jsou k nerozeznání podobné. Mám z toho husí kůži, protože vím, že i když napovrch vypadají všechny stejně, uvnitř se odehrávají desítky odlišných příběhů. Ti lidé nemají velká honosná sídla ze sedmnáctého století ani přilehlé pozemky nebo zahraniční parcely, přesto, je jejich život mnohem opravdovější než ten, na který jsem zvyklá já.

„Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsi mě k tomu přesvědčila," začne Lily najednou. „Silvestr s Poberty."

To já taky ne, pomyslím si. Ze začátku se to zdálo být nemožné. Lily samozřejmě přišla na Vánoce podobná pozvánka jako mě, avšak ta její skončila ještě pětadvacátého prosince v ohni. Trvalo mi hodiny, než jsem ji konečně zlomila, než jsem ji přesvědčila, že na to, aby seděla s rodinou u televize a sledovala trapné pořady, bude mít ještě času dost. „Tohle je náš poslední rok, Lily. Poslední. Pak začneme chodit do práce a zabývat se všemi těmi důležitými věcmi. Nic už nebude takhle jednoduché."

Když si na to vzpomenu, odolávám náhlému nutkání ji obejmout. Namísto toho se vědoucně usměju, „To víš, mám přesvědčovací talent."

Se smíchem zavrtí hlavou. „Ale stejně, kdyby Potter prudil, mám sbalenou pánvičku."

„Ta nikdy neuškodí," mrknu na ni spiklenecky. „No, a co jinak, jak se máš?"

Skloní zrak k zemi a já najednou vím, že uvažuje, zda mi říct pravdu. Lidé se často ptají, „Jak se máš?", ale jen několik málo z nich to myslí vážně, ne ze zdvořilosti. Nemám strach, že by má kamarádka neznala pravdu, občas je však pro ni nemožné zahodit své předsudky.

„Včera u nás byla Petunie. I s Vernonem," řekne nakonec. „Znáš to," rozesměje se a mě najednou přeběhne po zádech mráz, „máma se tolik těšila, až uvidí svoji velkou holčičku. Uklízela, vařila. Byla jako u vytržení."