Sladké sny | HP fanfiction

Kapitola šestnáctá

„Srdce dělá zázraky, ale rozum na ně nevěří." – Asischylos

V chatě panuje příjemná atmosféra.

V kamnech praská oheň a celým obývacím pokojem se nese příjemná vůně domácího máslového ležáku. Všichni se bavíme o naprostých hloupostech, vzpomínáme na loňský rok a tak trochu tříbíme plány do budoucna. Děláme si legraci z naprosto vážných věcí, ale zdá se, že dneska to nikomu nevadí. Máme ještě tolik času. Šest měsíců. Šest měsíců, které bez pochyby utečou jako voda.

Může být asi tak půl třetí ráno, když James dává do provozu starý magnetofon. Naneštěstí mám pocit, že ten krám dříve vybouchne, než se mu to povede. Ale v tu chvíli už mu za zády stojí Lily, aby několika kouzly dala všechno do pořádku. Najednou působili tak sehraně ti dva. Nepatrně doteky, lehké úsměvy a pak samozřejmě ty neustálé starostlivé pohledy, které si po čas dnešního dne vyměňují téměř bez ustání.

Nevím jistě, kde nastal ten zlom. Nevím, jak je možné, že Lily během jednoho večera tolik obrátila, ale najednou se mně zmocňuje pocit nevěřitelného štěstí. Chci si tenhle okamžik zapamatovat navždy. Ponechat si vzpomínku nijak nezbarvenou tím, co se stane v budoucnosti. Takhle krásnou, takhle čistou a jasnou.

„Nechceš jít ven?" zeptá se mě najednou Sirius.

Nakrčím obočí. Co teď chce u Melrina dělat venku? „Cože?"

On na nic ale nečeká a už mě za ruku tahá ke dveřím, kde se narychlo soukáme do teplejšího oblečení. Chci něco říct, něco namítnout, ale jediný pohled do jeho rozjasněné tváře mě donutí zahnat tu myšlenku zpátky do kouta.

„Co je to?" zvědavě ukážu na tašku v jeho ruce. „Nechceš venku pořádat piknik, žene? Nebo tak něco."

„No jasně, Eskymáci nám tady přistavěli iglú," zavrtí hlavou, a aniž by řekl cokoliv dalšího, vybíhá ven.

Spěšně si obouvám druhou botu. Koutkem oka ještě zkontroluju ostatní poberty, ale zdá se, že se navýsostně baví a tak mi nic nebrání v tom, abych se vydala za Siriusem, který na mě už s neskrývaným nadšením čeká u staré rozvrzané branky.

„Máš ráda překvapení?" zeptá se mě tak trochu jako nedočkavě.

Před očima se mi mihne vzpomínka na loňské léto, kdy se u nás doma objevil Lucius Malfoy s tou obrovskou kytici růží a až přespříliš třpytícím se snubním prstenem. Nebo na delegaci smrtijedů v našem domě. V tu chvíli se mi zhoupne žaludek. Pak si ale uvědomím, že nic takového on neplánuje. Nanejvýš se tak stanu obětí nějakého hloupého žertíku.

„Moc dobré zkušenosti s nimi nemám."

Chytne mě za ruku a povzbudivě, snad jako by věděl, jaké myšlenky se mi právě honí hlavou, se na mě usměje. „No, to bychom s tím měli něco udělat."

Několik okamžiků pak kráčíme mlčky. Užívám si to ticho panující všude kolem nás i mrazíku, který lehkým štípáním probouzí své oběti opět k plné bdělosti. A pak, samozřejmě, těch hvězd. Nikdy jsem s rodiči nebyla stanovat ani nic podobného. Všude, kam jsem se po celý svůj život hnula, bylo vždycky plno světel. Tady ne. Nic, žádné rušivě elementy ani nepříznivé podmínky. Jen nekonečná obloha posetá miliony světel, vyprávějící příběh o nepatrnosti lidského života.

Když pak ale zahneme k lesu, znejistím, „A jsi si jistý, že se neztratíme, že jo?"

„Ty nemáš vůbec žádný smysl pro dobrodružství!" vyhrkne na oko naštvaně. „Byla už si někdy vůbec v Zapovězeném lese?"